Ale stejně mě miluješ, že? - 28.

Doufám, že všichni čtenáři už znají tuhle doménu a budete stále komentovat :)

Ale stejně mě miluješ, že?

28.kapitola

Zdálo se mi to jako věčnost, když se naše rty rozpojili, mé oči zůstali chvíli zavřeny a já věděla, že na mě hledí. Dlaněmi svíral můj obličej a nosem se otřel o můj.

„Musím si zabalit.“ Zamumlal, zoufale jsem chytila jeho dlaně a přemýšlela, jak ho přesvědčit, aby nedělal to, co se chystá.

„Neodcházej, prosím.“ Zašeptala sem. Pomalu jsem otevřela oči a podívala se do těch jeho.

„Nechci tě ztratit, znovu už ne.“ „Amelie.“ Hlesnul. „Dělám to nejlepší pro nás dva.“

Uchechtla jsem se a zavrtěla hlavou. „Jak to dokážeš?“ zeptala sem se. Nechápavě se na mě podíval. „Jak to dokážeš? Odejít a ukončit to? Vždycky sem si myslela, že naše láska je silná.“

„Už se toho moc stalo, pochop to. Nemůžu pokračovat. Potřebuji být sám.“

„Tak dobře.“ Nemohla jsem uvěřit, že jsem to vyslovila. Jako bych mu dávala svobodu.

Ucítila jsem chlad, jakmile ode mě odstoupil a zmizel v útrobách domu.

Bezmocně sem se posadila na gauč a podívala se kolem sebe. Stále bylo ráno, uvědomila jsem si, že bych se měla převléct a udělat si něco k jídlu. Měla bych se vzchopit, protože tohle jsem už zažila. Harry mě už několikrát opustil a já nesmím dovolit, aby mě to srazilo k zemi.

Tuhle radost mu neudělám.

Pomocí mé zdravé nohy jsem doskákala ke schodišti a pokračovala nahoru, až k mému pokoji. Uviděla sem Harryho, jak procházel chodbou s cestovní taškou v ruce. Zvednul hlavu a uviděl mě, jak se potácím u dveří a snažím se je otevřít.

„Co to provádíš?“ Bez starostí nechal padnout tašku na zem a přiskočil ke mě. „Co asi? Snažím se dostat do pokoje, abych se mohla obléct.“ Ušklíbla jsem se. „To mi neumíš říct?“ Dotčeně se zatvářil, otevřel dveře a s lehkostí mě vzal do náruče. Po pár krocích položil na postel a postavil se k mému šatníku.

„Přece si říkal, že tě nepotřebuji. Zvládnu to sama.“ „Jistě, že zvládneš. Ale tohle si nenechám ujít.“ Zamumlal s úšklebkem.

Opřela jsem se dlaněmi o postel, sledovala ho, jak mi vybírá spodní prádlo, tepláky a tílko.

„Tak ukaž.“ Pobídnul mě. Připadala sem si jako dítě, když ho maminka obléká.

„Je to trapný.“ Zabručela sem, chytil kraje mého trika a sundal mi ho, jakmile sem zvedla ruce. Jeho oči se okamžitě přišpendlili k mé hrudi. „Vidíš něco, co se ti líbí?“ utahovala sem si z něj.

To on odchází a přitom nemůže přestat pozorovat má ňadra.

„Rozhodně.“ Odpověděl, zatřepal hlavou a podal mi bílou podprsenku. Oblékla jsem si ji, poté černé tílko a potom mi pomohl do stoje. Prsty zaháknul za kraje mých kalhotek a s čirou radostí mi je sundal. „No, tak přestaň mě okukovat, Oliver by jistě nesouhlasil.“ Ušklíbla sem se na něj, držel v ruce mé kalhotky, které odhodil a vzal ty čisté. „Nejsi vtipná, Amalie.“ Napomenul mě. Kleknul si a pomáhal mi obléct si čisté spodní prádlo.

„To ty na mě koukáš, jako bys viděl Santu.“ Ignoroval mě, obléknul mi tepláky a pohladil po zadku, když mi je sunul k bokům. Využila sem šance, chytila ho za krkem a jakmile zvednul hlavu, přitiskla sem se k jeho rtům.

„Am...“ Snažil se odtáhnout, ale najednou jsem dostala balanc a spadla s ním na mou postel.

Zalehnul mě a zavrčel, když ucítil mé měkké tělo pod jeho tvrdým. „Jaký je to pocit? Dobrý?“ zamumlala sem, palcem jsem pohladila jeho spodní ret, který jemně zkousnul. Olízla jsem si rty a zadívala se do jeho očí, které tmavly. „Zasloužila bys dostat výprask, víš, to?“ Zachraptěl, naklonil se a pootevřel rty. Pousmála sem se. „Pokud je to nabídka, neodmítnu.“ Odpověděla sem, tiše se uchechtnul a prsty zavrtal do mých vlasů.

„Nepřestal jsem tě milovat.“ Najednou zašeptal. Překvapeně jsem zamrkala. „Ale pokaždé, když si udělala něco špatného, jako by kus z mých citů byl zabit. Chci tě, ale přitom nechci. Bojím se, že když ti znovu podlehnu, zabiješ další část mých citů a mě už nic nezbyde. Chci, abys pochopila, co cítím, jak to vnímám já. Nechci ti ubližovat, ale přitom nechci ubližovat sobě. Musím se chránit, Amelie.“ „Harry.“ Hlesla sem, netušila sem, co mám na to říct.

Asi nebylo co. Začínala sem ho chápat.

„I když je to těžké, chápu tě. Nemůžu tě tady držet.“ Řekla jsem po chvíli.

Jeho rty se téměř dotýkali mých, nemohla jsem se přestat dívat do jeho očí, ale nakonec, když naše rty spojil, zavřela jsem je a vychutnávala si tento moment.

Všechno jako by se zpomalilo, byli jsme jenom my dva. Já a on.

Ale nic netrvá věčně, nakonec se odtáhnul a pomalu odtahoval své tělo z mého.

Dlaněmi se stále opíral o pelest a nakláněl se nade mě.

„Já vím, že máš v mnoha věcech pravdu. Vím, že když teď odejdu a opustím tě, jednou se znovu vrátím a budu o tebe bojovat. Je mi jedno s kým.“

Srdce tou radostí přímo skákalo. Ale já věděla, že nebudu čekat věčně.

„Ale co když to už nebudu cítit stejně?“ Vypadlo ze mě.

„Tak se s tím budu muset smířit, i když to bude to nejtěžší v mém životě.“