The Only by Eliška.M

Eliška mě požádala, jestli mohu zveřejnit její jednodílku...s radostí!

Tak čtenáři zanechejte komentář, pokud si ji přečtete...;) - Wewe.

 

The Only 

„Jsi smutný?" Zayn jen letmo pokrčil rameny a dál zíral na rozbouřené moře oslňující Lajskou pláž. "Už jsou to 2 roky, je čas jít dál." Je čas jít dál..jít dál. Je to lehké takhle bezmyšlenkovitě říct, takhle bez citu.
Říct, je čas jít dál. Jeho studené ruce drželi pevně v dlani kus otrhané fotky. Rohy byli od každodenního mačkání tak strašně potrhané, že už by se jen těžko dalo říct, že to byla ještě kdy si fotografie. "Měli by jsme jít ,máme před sebou ještě kus cesty. A koncert máme až za městem. Fanynky nejsou rádi, když se zpozdíme " Zasmál se kudrnáč a vytáhl Zayna na nohy. Bílé zářivě světlo oslnilo každého z pětice kluků ,všude jen záře a spousta křiku. Zayn zavřel oči a nechal se unášet přímo až do vzpomínek.
 .............
"Nebuď tak nervózní, nikdo nás nevidí" Pohladil jsem jí po jejich kaštanových vlnitých, ale lehce krátkých vlasech. Pořád nervózně seděla a hráli si s prstýnky na levé ruce. Bála se pokaždé, když jsme byli spolu. Bála se že ji vyfotí a celý svět bude vědět s kým Zayn Malik tráví svůj volný čas. "Měla bych už jít," polkla poslední slovo a stočila pohled. Vždy tak nesmělá a bojácná. Při každém slovu mířeného ke mě se jen nesměle pousmála a koukala se dolů. "Nemusíš, není kam spěchat," chytil jsem jí za ramena a pomalu jí pokládal na tmavě zelenou trávu. Pousmála se a já cítil husí kůži. Bylo to jako slyšet klavír, hrající nádhernou melodii, tohle pro mě znamenal pojem husí kůže. “Co by jsi řekla tomu ,že by jsme šly s Harrym na večeři zítra?“ Pousmál jsem se, když jsme oba seděli v autě před Lindseyným  domem. „Harry a…“ Přikývl jsem a přitáhl jsem si její rty na ty mé a něžně jsem vydechl…. „Harry, já, ty…“ Mrkl jsem na ní, ale ona se odtáhla a zkřížila si ruce na prsou. „Jenže Harry tam bude s tou svojí modelkou.“ Zabrblala a já se znovu zasmál. „Ty tam budeš jediná miss světa.“ Vlepil jsem jí pusu na tvář a koukal jsem na její rozzuřený výraz, který schovával mírné chvění rtu. „Já ale nemám co na sebe,“ zakřičela, když už jsem pomalu odjížděl. „Nemusíš si brát klidně nic.“ Mrkl jsem a uviděl jsem její rozpačitý a rudý výraz.

„Jenomže ona se bojí, že jí ta tvoje modelka zastíní,“ křikl jsem na Harryho z běžícího pásu. Ten se mezi tím snažil zvednout nejtěžší činku co tam měli jen proto, aby odboural všechny holky kolem. „Tak já vezmu klidně Louise nebo Nialla, ten bude za jídlo určitě vděčný.“ 
………………..
„Nemusíme tam s tebou chodit pokud nechceš.“ Zavrtěl hlavou a snažil se ze svých chvějících se rtů od smutku vytlačit aspoň na okamžik úsměv. „Byla by šťastná, kdyby věděla kam jsi se dostal.“ Cvrnkl do Zayna Liam a snažil se smutek taky potlačit. „Nevěděl jsem, co by jí udělalo radost, tak jsem vzal bílé růže.“ Šeptl Niall do ticha a položil je na bílý mramor. „Růže miluje.“ Zayn, teď už ztěžka polkl a dřepl si na okraj. „Necháme tě tady chvíli o samotě brácho.“ Když jsme se vzdalovali,viděli jsme jen upadající hlavu Zayn do kolen a slyšeli jsme tichý pláč. Všechny nás to drtilo stejně tak, jako byl zdrcený on. 
…………………..

„Nemyslím si, že je tohle vhodné na večeři.“ Zatáhla mě do pokoje a ukázala na světle růžové šaty, tak akorát ke kolenům. „Být to na mě, nemáš nic ,tak si nestěžuj.“ Skousl jsem si spodní ret a přitáhl si jí k sobě tak na těsno, jak to jen šlo. Byl jsem k ní tak blízko, až jsem viděl její záblesk v očích, její smetanově hnědé oči teď zářily jako dvě hvězdy na nebi.  „Tohle je Harry a…“ Ukázal jsem na kudrnáče co se už cpal něčím ze sáčku. „A tohle je moje modelka.“ Mrkl na Lindsey, já se začal smát a Lindsey mi pevně a nervózně stiskla ruku. „A vy jste se poznali kde?“ Usmál se Niall od ucha u uchu až jsem si myslel, že jí snad chce s to pusou dokořán sníst. „No víš, já jí poznal v kavárně, když jsem šel ze studia, tak jsem měl chuť na kávu a potkal jsem jí tam a tak….“ Usmál jsem se a vlepil jsem jí pusu. Kluci jen přikývli a vyptávali se dál. „A jak že spolu dlouho jste?“ Zeptal se pro změnu zase Harry. „Rok.“ Vyhrkl jsem a dál jsem hladil její hebkou ručku. „ Musím si odskočit.“ Špitla a rychle se vytratila. „Tak já nevím, ale ona neumí mluvit nebo co?“ Strčil do mě Niall a hodil po mě kus chleba. „Umí, proč by neuměla.“ Vyjel jsem po něm a rychle jsem zakašlal, jakmile jsem uviděl že přichází. „Rádi bychom tě zase někdy viděli.“ Mrkli na Lindsey kluci a nasedli do svých aut. „Stydíš se za mě?“ Špitla a koukala skrz okénko na hvězdy. „Co tě to napadlo?“ Pohladil jsem jí po noze. „Přišlo mi to tak, proč si lhal jak jsme se poznali? A jak dlouho se známe?“ Jen jsem zhluboka polkl a smutně jsem se pousmál. „Oni by to nepochopili, nepochopili by ,že jsem se zamiloval hned po pár minutách. Že jsem tě potkal v parku a hned si mě okouzlila. Nepochopili by to. Oni, oni si budují vztah několik týdnů až měsíců. A já do toho prostě vpálil po hlavě.“ Sklopil jsem hlavu a čekal jsem na ortel. 

………………………

Seděli jsme v autě a čekali až za námi Zayn příjde. Každý z nás jen zíral v dál a neřekl ani půl slova. Byli jsme zmatení, zmatení z toho, jak moc ho to vzalo. A jak ho to pořád trápí. „Brácho nechci rušit, ale měli by jsme už jít.“ Sedl si vedle něho Liam a objal ho kolem ramen. „Jo, půjdeme,“ utřel si slzy a snažil se dělat, že se vůbec nic neděje. „Nechceš nám už konečně říct pravdu? Dva roky sem jezdíme a zažíváme tohle pořád dokola, tebe vidíme, jak chodíš jako tělo bez duše a nechápeme proč.“ Čekali jsme na odpověď, na vzdech, který by doprovázel odpověď, ale nenastalo vůbec nic. Jen ticho…hrobové ticho. 

…………………………..

„Nesnáším tě, Maliku“ Pištěla jako bych jí bral na nože. „Nevzpírej se svému králi.“ Křičel jsem jako lev ale mé skákání spíš připomínalo opici. „Už tě nikdy nikomu nedám.“ Šeptl jsem jí do ucha a začal jí jemně slíbávat její krk. „Miluju tě, slečno Marksová.“ skousla si spodní ret a blahem přivírala oči. „Jsi jako můj princ.“ Šeptla a obtočila mi nohy kolem zad. 
…………………………
„Tohle mě už nebaví, buď řekneš proč tolik toho smutku kvůli jedné holce a nebo nás to přestane zajímat,“ vyhrkl Liam a trošku zuřivě se na Zayna podíval. Ten znovu smutně sklopil zrak a dál svíral fotografii v ruce.  „Nejsem si jistý, že nám to ještě někdy řekne. My ji viděli jednou a, i tak nám skoro nic neřekla. Znal ji jenom on,“ šeptl Harry a dál sledoval kamaráda, jak se trápí. „Nikdo jste o ní nic nevěděl, nikdo jste jí pořádně neznal.“ Konečně, konečně něco řekl, i když zakřičel a hned potom utekl. Zjistili jsme, že nepřišel se srdcem i o hlas. 

…………………………….

„Zayne, já tam nechci..“ Couvla dozadu a chytila se zábradlí, jako bych jí tam snad chtěl odvléct násilím. „Musíme, ale někam odejít. Oni ti vážně nic neudělají.“ Lhal jsem, novináři byli, jsou a budou hyjeny. Nenechají na nikom nit suchou, každého rozpitvají a najdou na něm jen to nejhorší. Hodil jsem na ní svojí mikinu a dal jí na hlavu kapuci. Pevně jsem jí chytil za ruku. Prstem jsem nazvedl její hlavu a letmo jí políbil na tvář. Pousmála se a pevně mě stiskla. Dodala mi sílu a víru. Víru v to, že věří mě. Vyšli jsme a já se snažil ji schovávat co nejvíc. Novináři křičeli a sápali se po ní jako zvířata po kusu mrtvého masa. „Na tohle si nezvyknu,“ vydechla, když jsme už konečně seděli v autě a odjížděli pryč. Jak šel čas, novináři jí otravovali víc a víc. Představa že nevědí, s kým Zayn Malik tráví svůj čas pro ně byla očividně strašná, a tak se snažili vypátrat co nejvíc. 
„Je to jen moje známá, Lindsey.“ Šeptl jsem do telefonu, aby mě Suzan neslyšela. „Vždyť nic neříkám, já byla přece ta, co přišla s tím, aby sis tam vzal kamarádku, že já na tohle nejsem.“ Snažila se mě přes telefon přesvědčit že fakt, že jsem na předávání cen s někým jiným než s ní jí nevadí. „Chtěl bych, aby jsi tady byla.“ Smutně jsem kuňkl a ona se jen zasmála. Její smích byl jako zvon který rozezněl kostel. „Jestli budeš chtít, můžeš zamnou potom přijet.“ 
„Proč tady není s tebou ta holka, co byla s námi minule na večeři?“ Skočil po mě Harry a ukázal na Suzan. „Ale o nic nešlo a Suzan je jen známá, tak jsem jí vzal.“ Harry přikývl a dál se nestaral. Celý večer jsem prakticky vůbec nepostřehl. Když vyhlásili naše jména, došel jsem k pultíku. Usmál se a zase jsi šel sednout. Nevnímal jsem vůbec nic ,jediné na, co jsem myslel byla ………… nic víc. „Víš Suzan já….“ Snažil jsem se vykoktat normální souvětí, aniž by poznala že jsem z jejího dlouhého výstřihu krapek nervózní. „Zadaný? A proč tady s tebou není za vyvolená?“ Mrkla na mě a pohladila mě po noze tak vysoko, že by to každý zdravý muž asi nepřežil. „Víš……“ Zhluboka jsem polkl a očima jsem tikal po místnosti. Doufal jsem, že uvidím jednoho a doufal jsem v časnou záchranu. Najednou jsem uviděl kaštanové vlasy a sametově hnědé zářící oči. Její rudé šaty jí sklouzávali po bocích. Vypadala jako rozkvetlá růže. Usmívala se kolem dokola, aby nikdo nepoznal, že právě ona tam nepatří. Její úsměv spočinul na mě, na Suzan a pak zase na mě. Vyletěl jsem na nohy a Suzan jsem odstrči,l co nejdál. „Lindsey není to tak, jak to vypadalo.“ Křičel jsem na Lindsey, když jsem za ní utíkal ven. Všichni novináři před klubem se za námi hned otočili a začali si nás fotit. „Nepatřím sem, teď už to vím.“ Zakřičela a nasedla do auta. Stál jsem jako opařený, snažil jsem se nevybuchnout a přehlížel jsem všechny ty blesky kolem mě. Celý večer jsem strávil v koutě a každých pět minut jsem jí psal sms a nebo si povídal s její hlasovou schránkou. Druhý den jsem se probudil jako bych propařil snad celou noc. Bolest hlavy a špatný pocit. Můj krásný budíček. Když mi ani celé dopoledne nebrala mobil, došla mi trpělivost. Nasedl jsem do auta a vyrazil jsem k jejímu domu. „Včera v noci ochromila hromadná nehoda silnici směrem k bulváru, jeďte prosím opatrně.“ Na všech stanicích to samé. Zaparkoval jsem u jejího domu a potupně a s obavami jsem zazvonil. Otevřela mi utrápená tvář. Uslzené oči, rozklepané ruce a rozklepaná ústa. Viděl jsem strach v očích její matky. Strach a bolest.

……………………….
„Už se zase zavřel v pokoji?“ Křikl na nás na všechny Harry, když přišel ze sprchy. Všichni jsme jenom seděli a zírali do stropu. Jako by se nás jeho ztráta týkala taky. Jako bychom mi přišly o někoho, na kom nám záleželo. Jeho smutek ovlivnil nás všechny. 
„Vezmeme ho na pláž, na to místo, co si ho tak často fotil. Třeba nám aspoň tam řekne, co se stalo..“ Všichni jsme přikývli a uznali tento Liamův nápad za dobrý. Když jsme ho po hodině násilí dotáhli do auta, nastalo další půlhodinové tlačení ven z auta. Když už jsme ho tam konečně dostali nevěřili jsme vlastním očím. Malý dřevěný pomníček, na kterém bylo vyryto její jméno, porostlý malými růžovými růžemi. Všichni jsme si mlčky kolem pomníčku sedli a uviděli tu nádheru kolem. Ozařující písek nás pálil do očí. Všichni jsme se smutně podívali na Zayna a každý z nás se snažil se nerozbrečet. On se nadechl a zavřel oči. Jakmile to udělal, jeho slza, co se mu tak dlouho leskla v očích teď stékala po jeho tváři. 
………………………..

„Musíte mi říct, co jí je, jak na tom je,“ hlesl jsem a sesunul jsem se na židli. „Nemůžu vám nic říct. Nejste příbuzný, je mi líto.“ Zavrtěla sestřička hlavou a potichu odešla. „Tak? Jak na tom je?“ Vyletěl jsem na nohy a začal jsem máchat rukama. Její máma se na mě jen smutně pousmála a objala mě. „Je v kómatu. Doufáme, že se co nejdříve probudí.“ Snažila mě její máma povzbudit k tomu abych neztrácel naději. 
„Kam zase mizíš?“ Poklepal mi na rameno Niall a sedl si vedle mě. Jen jsem zakroutil hlavou a snažil jsem se dělat že se vůbec nic neděje. „ Mám hodně práce doma. Měj se brácho.“ Objal jsem ho a utíkal jsem zpátky do nemocnice. Každý den, už asi půl roku jsem za ní chodil a
povídal jsem si s ní. Nebo jsem si aspoň představoval, že mi odpovídá. Chodil jsem na všechny její oblíbené místa, i tam kde jsme se poznali. Všechno jsem jí fotil a potom jsem jí ty fotky ukazoval. Každý den se mi zdálo že jsme blíž k jejímu probuzení. Když jsem byl u ní, zdálo se mi, že se usmívá. Seděl jsem tam i hodiny, jen abych mohl být pořád s ní. 
„V parčíku je už znovu ten zmrzlinář, co nám prodával zmrzlinu, když jsme se poprvé poznali. Nevěřila bys, že si nás oba pamatoval.“ Zasmál jsem se a čekal jsem, že konečně uslyším její zvonivý smích. 

…………………………………………
„Byla tak strašně nádherná, když se usmívala. Když jsme byli naposled na pláži, chtěla, abych jí zpíval a já nechtěl.“ Znovu mu stekla po tváři slza. „Když jsem byl tu noc, co se jí to stalo po předávání cen na párty, přijela za mnou. Překonala sama sebe, překonala to čím byla. Hodila za hlavu stydlivost a ukázala že se nikoho nebojí.“ Usmál se nad tím, jak statečná i přes to jaký strach měla z toho, že lidé přijdou na to s kým chodil, byla. „Zamiloval jsem se do ní hned, co jsem jí viděl, byla jako kus mě. Bylo to,jako by jsme do sebe zapadali. Jako dva dílky puzzlí. Nemusel jsem jí dokazovat kdo a co jsem. Chtěla mě bez toho všeho a já chtěl jí. Jen pro tohle.“ 

……………………………………………..

„Dokázala jsem to.“ Sedla si mi na klín a vlepila mi pusu. „Lindsey já.“ Snažil jsem se ze sebe vymáčknout omluvu. Jen zakroutila hlavou a položila mi svůj prst na rty. „Nic mi nevysvětluj, já nikdy nepatřila do toho světa a už vím, proč si mě před ním chránil.“ Pohladila mě po tváři a já znovu uviděl ty rozzářené oči. Ten nádherný úsměv a ten pohled, když byla nervózní. „Chybíš mi..“ Přikývla a hluboce se mi podívala do očí. „Zayne Maliku, věř mi, že potkáš někoho do koho se na první pohled zamiluješ. Že znovu zažiješ ten záblesk a uvěříš, že právě ona bude ta pravá. A věř mi, že právě já se v tu chvíli na tebe budu dívat a usmívat se. A že ti to celým svým zamilovaným srdcem k tobě budu přát.“ S těmito slovy vstala a odházela pryč. Přes mé protesty ať zůstane jsem se celý ubrečený probudil. Kolem mě lítali sestřičky a než jsem se nadál, stál jsem na chodbě a koukal skrz okno. Na její tělo, ležela tam a ani se nehla. Její rty se zachvěli a ruka padala k zemi. 

………………………………………..
„Nemohl jsem vám říct do koho jsem se zamiloval a proč to byla právě ona. Nechtěl jsem, aby se řešila, nechtěl jsem ,aby jí všichni pomlouvali a řešili její život. Byla čistá a já chtěl, aby to tak zůstalo…“ Všichni jsme jen seděli a hráli si s tkaničkami od bot. Bylo zbytečné dělat, že nás to nevzalo. Celé 2 roky jsme se dívali na ty utrápené oči. Celé 2 roky jsme sledovali, jak se trápí a my nevěděli proč. Bál se nám říct ,že se zamiloval během pár vteřin. A bál se nám přiznat, že to byla jeho životní láska. Od té doby co Lindsey zemřela, už to nebyl ten Zayn, kterého jsme znali. Nebyl a nebude…do té doby, dokud nepůjde na to místo do toho parčíku a nepotká tam někoho, kdo mu rozzáří svým úsměvem den. U koho ucítí záblesk a u koho si nebude jist, že je to právě ta pravá….
Kluci pomalu odešly do auta i se Zaynem a já se na ten pomníček znovu a naposledy pořádně zadíval. Zdvihl jsem hlavu k nebi a s úsměvem jsem šeptl. „Děkuji Lindsey Marksová. Udělala jsi mého kamaráda šťastným.“ 



KONEC