Ale stejně mě miluješ, že? - 36.

Psaní je lepší než učení...to vám povím, teda! :D

Btw: 5 stran, juhuuu...sem na sebe pyšná :D

Ale stejně mě miluješ, že?

36.kapitola

„Jsme tady.“ Tátův hlas se rozlehnul autem, podívala jsem se z okna a uviděla budovu léčebny, kde máma žije několik měsíců.

„Bude to tak divné, dlouho jsem ji neviděl.“ Uslyšela jsem ho. Neviděl ji od té doby, co odešla od nás. Neumím si představit, jak těžké pro něj muselo být přijet sem a dovolit ji strávit s námi Vánoce. Pro mě je to těžká záležitost, ale pro něj? Vždyť ji tolik miloval, věřil ji, že spolu stráví celý život a ona mu bezlítostně podkopla nohy, zradila ho a zlomila jeho srdce.

„Kdy si ji naposledy viděla ty?“ zeptal se, přestala jsem hledět na budovu apodívala se na něj. „Asi pár měsíců zpátky.“ Přemýšlela jsem. Naposledy jsem ji navštívila s Harrym, když mu s radostí řekla tu novinku o mém potratu.

Tohle se ji opravdu povedlo. „Proč si za ní nebyla potom?“

Uff, já mu to neřekla. S Harrym jsme se k sobě vrátili, na tak krátkou dobu. A ona přispěla k našemu konci. Tátovi jsem neřekla důvod, proč jsme se rozešli.

„Ona...“ neříkalo se mi lehce. Táta o mém potratu věděl, ale nikdy z toho nebyl nadšený, protože jsem se zachovala nezodpovědně a řešila jsem to bez otce dítěte, bez Hazzy. Proto je vždycky k němu mrzutý. Ví, kolik jsem si toho vytrpěla, i když se tváří, že nic nevidí, neptá se..., ale on si je toho vědom. „...řekla mu o tom potratu.“ Zašeptala jsem.

„Proto jste se rozešli?“ Vyhrknul. „Neodpustil mi to, ublížila jsem mu tím.“ Pokrčila jsem rameny, dívala se jinde, kdekoliv jen ne do jeho očí. „Neměla právo plést se do toho.“

Chytil mé ruce a otočil si mě k sobě. „Já vím, ale možná to bylo dobře. Měl právo to vědět, ale já ho nechtěla ztratit.“ „Měla držet hubu a nekazit tvé štěstí! Je expert na ubližování.“ Odfrknul si.

„Harry říkal, že mám věřit, že se změnila.“ „Takže tomu budeš věřit?“ „Mohu se pokusit, ale to neznamená, že ji odpustím. Ne teď. Stále je to čerstvé.“ Odpověděla sem.

„Dobře, jsem rád, že to všechno vím. Je důležité, aby jsme si říkali vše, ano?“ Jemně se pousmál a stisknul mé ruce. „Jo.“ Pokývala jsem hlavou a objala ho, silně.

„Tak pojď, čekají nás.“ Řekl po chvíli a vystoupil z auta.

„Už jsme mysleli, že nepřijdete.“ Usmála se na nás jedna ze sester.

Šli jsme s tátou za dvě sestrami, co nás vedli k pokoji mé matky.

„Tady to je.“ Ukázala nám na pokoj 134, zaklepala a nakoukla dovnitř.

„Emily, máš návštěvu.“ Promluvila a otevřela dveře dokořán. „Děkuji, Steph.“

Máma seděla na posteli, usmála se na sestru a jakmile uviděl nás dva, oči se ji rozzářili. Postavila se a přešlápla na místě. „Pojďte dál.“ Promluvila na nás.

Na sobě měla obyčejné džíny a svetr. Nemůžu zapřít, že ji to neslušelo. Byla krásná.

Mám hodně z její podoby, ale uvnitř jsem jiná než ona. Vlasy měla tmavé, jemně vlnité do délky ramen. Její zelené oči zářili, když na nás hleděla.

Vešli jsme s tátou dále, stáli jsme naproti sobě a hleděli na sebe. Tahle chvíle, byla sakra, trapná.

„Posaďte se, jestli chcete. Máš žízeň nebo hlad? Mám tu kuchyňku.“ Chopila se slov.

„Mě postačí voda, díky.“ Řekla jsem a podívala se na tátu. „U mě dobrý.“ Promluvil poprvé od té doby, co jsme zde vešli. Oba jsme si sedli na malou pohovku, otec na ní s neskrývavým nadšením koukal. Musel být šokován, jak dobře vypadá.

Zřejmě ji tu dali dokupy.

„Pověz mi něco nového o tobě.“ Podala mi vodu a sedla si naproti mě. „Chceš si povídat jako matka s dcerou, nejlepší kamarádky?“ řekla jsem zmateně. „Zajímá mě tvůj život.“ Vyhrknula.

„Můžu se na něco zeptat?“ řekla jsem, držela jsem v ruce skleničku s vodou a hleděla na její hladinu. Pak jsem zvedla hlavu, když jsem uviděla její přikývnutí. „Bylo příjemné, když si Harrymu řekla o potratu?“

Po tomhle jsem toužila dlouho, vypadala zaskočeně. „Měl právo vědět to.“ Odpověděla. „Bylo to příjemné?“ „Nebylo.“ Zavrtěla hlavou. „Tušila jsem, že mu to jen tak neřekneš. A on by se to jednou dozvěděl, tak či tak.“

„Neměla si právo.“ Promluvil můj táta, podíval se ji do očí. „Jsem její matka.“ „Tahle fráze je ohraná.“ Ušklíbnul se. „Věděla jsem, že se k tobě vrátí, protože tě miluje. Viděla jsem to v jeho očích, když tě držel za ruku. Tajnosti ve vztahu jsou jasným zabijákem.“ Dívala se do mých očí.

„Ano, ty bys tohle mohla učit.“

„Jste spolu?“ Dívala se na mě, stále. „Ano.“

„Já vím, že jsem byla špatná a udělala jsem spoustu hrozných chyb, ale poučila jsem se. A nezasloužím si, abys mi říkala mami, ale já věděla, co dělám. Kdyby tě opravdu nemiloval, nebyli by jste spolu...tak to je, Am.“

„Asi jo.“ Přiznala jsem.

„Nezasloužím si vaše odpuštění...“ hleděla přitom na tátu. „Ale mohu se pokusit, aby jste uvěřili, že jsem jiná a lepší. Nemám nikoho jiného, než vás dva, aspon v mém srdci jste to vy.“

„Snad nebudeš šokovaná, když řeknu, že ti ani trochu nevěřím.“ Tátova ironie přímo plála z jeho úst. „Nejsem.“ Pověděla.

„Ale snažím se. Našla jsem si práci a až si našetřím na byt, přestěhuji se do vlastního. Brzy bude moje terapie u konce.“ „To je dobře.“ Podívala jsem se na ni.

Normálně bych se asi usmála, ale já prostě nemohla.

Nemohla jsem si přestavit, že spolu budeme tento večer. Nejsem připravena, je to tolik stresující.

„Sestra mi řekla, že dnes budu s vámi.“ Řekla po chvíli. Zvedla oči a podívala se na mne. „Ale já nechci. Nebudu vám to stěžovat. Muselo být pro vás těžké souhlasit s tím.“

„To máš pravdu.“ Odpověděla sem šeptem.

V té chvíli, jako by mi spadl kámen ze srdce.

„Nejsme připraveni, abychom byli pohromadě. Potřebujeme hodně času.“ Pokrčila jsem rameny. „Já vím, chápu to. Chce to čas.“ Přikývla.

„Měli bychom jít.“ Táta vstanul jako první, někdo tohle musel ukončit. „Dej mi chvilku s naší dcerou, prosím.“ Máma se mu podívala do očí a on po pár sekundách přikývnul.

„O čem chceš semnou mluvit?“ zeptala jsem se ji, popravdě mi nebylo příjemné být s ní sama.

„Chci se ti omluvit za všechno, co jsem ti kdy udělala. Stydím se, že jsem tak ublížila své dceři. Nikdy si to neodpustím. Způsobila jsem ti hodně ran a tolik mě mrzí, že to nemohu vrátit zpět, napravit to, co jsem spáchala.“ „Nevím, co mám na to říct.“ Zamumlala jsem šokovaně.

„Proč si to dělala? To všechno špatné?“ zeptala jsem se, oči mě začali pálit.

„Já...“ Těžce vydechla. „Neuvědomuji si, proč jsem to dělala. Měla jsem všechno a nevážila si toho. Chtěla sem více, nacházela jsem to ve věcech, které vám jen ublížili. Pak, když jsem byla závislá na alkoholu, drogách...nebyla jsem to já. Ušlapala jsem sebe sama. Zničila jsem vše, co jsme spolu vybudovali.“

„Ublížila si mi.“ Zašeptala jsem, sklonila jsem hlavu a slzy se drali z mých očí. „Já vím.“ Slyšela jsem její nízký tón hlasu, cítila její ruce, které sevřeli mé. „Zlomila jsi mě, zničila si to, co jsem na tobě tolik milovala. Tolik jsem se trápila, odešla jsi, jenže já tě stále potřebovala. A mé srdce...“

Dlaní jsem setřela mé mokré líce a přitiskla si ji k srdci. „je rozervané, nemohu tě milovat znovu. Ne dokud se nezotavím.“

„Ale já tě miluji a počkám si na můj okamžik, kdy budu znovu tvou mámou. Dej mi tu naději, prosím.“ Bylo zničující vidět ji, jak ji slzy proudí z očí, křečovitě držela mou ruku a já ji chtěla dát něco, co by ji naději poskytlo.

„Obejmeš mě?“

„Ano, ano.“ Souhlasila, ucítila jsem, jak mě vtáhla do její náruče. Hlavu jsem zabořila do jejich voňavých kadeří a srdce mi pukalo při tomto silném objetí.

Nemohla jsem popsat, jak krásný pocit se mě zmocnil.

„Co se stalo?“ řekl táta, jakmile jsem nasedla do auta. Zděšeně se na mě podíval, oči jsem musela mít rudé, ale někde uvnitř jsem měla dobrý pocit z toho, co se stalo. Jako by se něco změnilo.

Pokrčila jsem rameny a jemně se na tátu usmála.

„Dala sem ji ten nejlepší dárek k Vánocům.“ Odpověděla jsem. „Co to meleš, zlatíčko? Nic si ji nekupovala.“ Pohladil mě po vlasech, jako bych snad byla blázen a on mě chtěl ukonejšit.

„Nemluvím o dárku, na který si můžeš šáhnout.“ „Tak, co?“ Chudák, byl zmatený.

„Dala jsem ji naději.“

„Co se děje? Měla tu být tvá máma!“ Harry vtrhnul do mého malého příbytku, zavřel za sebou dveře a posadil se na postel, na které jsem ležela. „Není tu.“ Odpověděla jsem.

„To vidím, ale proč?“ Zmateně se pousmál, když jsem se na něj culila, zatáhla ho za svetřík s Olafem a přitáhla si ho blíže. „Jsi tak zvědavý.“ Zašeptala jsem do jeho úst, načemž jsem ho políbila. Ruce položil kolem mé hlavy a zamručel, spokojen vplul jazykem do mých úst a donutil mě po chvíli zasténat nad jeho činy.

Něžně naše rty odtrhnul, políbil mě na nos a bříšky prstů hladil mou tvář.

„Tak řekneš mi to?“ Trval na svém, hleděl na mě a mě se točila hlava z jeho blízkosti.

Byl tak krásný. „Nejsme s tátou připraveni, aby byla s námi na svátky. Pochop, že je pro nás stále její zrada bolestivá. A byla to máma, kdo řekl, že s námi nepůjde. Vlastně nám to ulehčila.“

„Takže si nesplnila svůj slib?“ Nadzvednul obočí. „Ale splnila. Věřím, že už je jiná, že lituje toho, co udělala. Jen bude těžší ji znovu uvěřit a milovat ji tak, jak jsem kdysi milovala.

Musím nám dokázat, že se změnila, Harry. Chci, aby to udělala, protože mi chybí ženská v domě. Chybí mi máma.“ „Jsi tak silná.“ Zašeptal. „Proto tě tolik miluji, milovníku Olafa.“ Dodal a jemně mě políbil na rty.

„Taky tě miluji, pěstovateli rýže a brambor.“ Zašeptala jsem, na tváři se mi rýsoval úsměv. „Amelie!“ Narovnal se a prstem na mě výhružně ukázal. „Pořád si ze mě budeš dělat srandu kvůli toho klobouku?!!!“ Kdyby tak tušil, jak moc směšně vypadá.

„To ty ses obléknul jako farmář roku!“ Vyjeknul jsem se smíchem, proklouzla kolem něj a proběhla, s plánem utéct mu.

Díky jeho dlouhým nohám mě u dveří chytil kolem pasu a odnesl zpět na postel.

„Já tě potrestám, jsi tak drzá a pořád bys mi brala svetřík.“ Chytil mi ruce a přitisknul podél hlavy. „Když mě nikdy tolik nevzrušoval sněhulák jako Olaf.“ Zasmála jsem se, jeho tělo se přitisklo k mému a já ztichla.

„A já tě nevzrušuji?“ zeptal se, jeho dech mě hladil na krku a vlasy škádlili na mé kůži. „Hm, ne.“ Zamumlala jsem, uslyšela jsem jeho zavrčení.

Kolenem se dostal mezi má stehna, které roztáhnul. Boky se jemně otřel o můj střed a poslouchal můj tichý vzdech. „Budu s tím muset něco udělat.“ Zabručel, naklonil se nad mou tváři a spojil naše rty.

Stále držel mé ruce, prsty je pohladil od předloktí po články prstů až naše prsty propletl. Ústa plenil svými vášnivými polibky a já cítila, jak se uvnitř mne něco tvoří. Byla jsem hladová po něm, po jeho polibcích, dotecích, které jsem tak moc potřebovala.

Boky vábivě kroužil, stehny jsem ho objala okolo pasu a zvedala pánev vstříc jeho dotekům.

„Pořád tě nevzrušuji?“ Nečekaně pustil mé rty, jeho dech byl trhaný a tak sexy chraplavý. „Beru to zpátky.“ Zkousla jsem si ret, potěšeně se usmál a mou ruku vedl jeho tělem. Pohladila jsem jeho hrudník, pevné bříško a když mou dlaň přitisknul k jeho TVRDÉMU rozkroku, tiše jsem vyjekla.

„Tak moc mě vzrušuješ ty.“ Zašeptal mi do ucha, letmo se mi podíval do očí a vtisknul mi mokrý polibek na ústa.

But you're so hypnotizing
You've got me laughing while I sing
You've got me smiling in my sleep
And I can see this unraveling
Your love is where I'm falling 
So please don't catch me
If this is love, please don't break me
I'm giving up so just catch me

7 komentářů – nová kapitola