Ale stejně mě miluješ, že? - 1.

Ale stejně mě miluješ, že?

1.kapitola

AMELIA

Člověk by si myslel, že po půl roku to bude jiné. Že se změníte a přestanete myslet na člověka, kterého milujete a přesto jste mu tolik ublížila.

Ale tak to není. Nic se nezměnilo a já se cítím stejně.

Jako každé ráno jsem vstala, připravila se a šla běhat. V uších jsem měla sluchátka a poslouchala hudbu, která mě nutila k rychlejšímu tempu. Jen hudba mě dokáže donutit myslet na něco jiného. A taky Camille, má nejlepší kamarádka. Nevím, co bych dělala, kdybych ji neměla. Je tou nejlepší útěchou v mém životě.

Nasadila jsem si kapuci, když jsem ucítila jemné kapky na mé tváři. Ranní déšť mě probudil z myšlenek. Doběhla jsem po hodině domů, zavřela za sebou dveře a vytáhla sluchátka z uší.

„Konečně jsi tady.“ Uslyšela jsem hlas svého otce. „Copak, tati?“ Došla jsem do kuchyně a utřela si pot z čela. „Přišel ti dopis.“ Pousmál se a ukázal na bílou obálku. „Opravdu?“ zamumlala jsem, přikývnul a pokračoval ve snídani.

Popadla jsem obálku a podívala se na ni, bylo na ni naškrábáno mé jméno a adresa. Zpáteční adresa tam nebyla, ani jméno, tak jsem nevěděla, od koho to je. 

Ale tušila jsem...

Opustila jsem tátu a odešla do svého pokoje. Dopis jsem položila na noční stolek a zmizela v koupelně. Sundala jsem si propocené oblečení a šoupla ho do koše na prádlo. Rozpustila jsem si culík a prohrábla prsty kudrnaté vlasy. Z tmavých vlasů jsem udělala drdol a připla ho sponou.

Zalezla jsem do koupelny a pustila teplou vodu. Spokojeně jsem si vydechla a nechala vodu téct po mém těle.

Po dvaceti minutách jsem vyšla z koupelny v ručníku, v pokoji jsem otevřela okno, aby mohl proudit čistý vzduch místností. Při pohledu na mobil jsem zjistila, že mi Camille volala před deseti minutami. Rovnou jsem vytočila její číslo a čekala, až to přijme.

„Kde se flákáš?“ Řekla jako první věc. Musela jsem se usmát. „Koupala jsem se, promiň.“ „Jo, ták. To ti odpouštím. Něco novýho?“ Věděla jsem, že se usmívá. „Přišel mi dopis.“

V telefonu bylo ticho. „Myslíš, že je od něj?“ „Nevím, nekoukala jsem se.“ „Proboha, proč?“ vyhrknula. Prožívala to více než já. S Harrym nejsem půl roku, ale stálo to za to.

„Jsem nervózní.“ Vydechla jsem. „To já už taky! Musíš to otevřít, mohl ti odepsat!“ „Já vím, Camille.“ Zamumlala jsem. „Třeba ti odpustí.“ „Děláš si srandu? Nikdy to neudělá! Lhala jsem mu, okradla jsem ho. Jsem zloděj nebo lupič? Nevím, každopádně...zlomila jsem mu srdce a na to není dostatečná omluva.“ „Jsi na sebe tvrdá.“ Namítla.

Zasmála jsem se s ironií v hlase a posadila se na postel. Očima jsem skenovala obálku před mýma očima. „Vždycky jsi přál dívku, která ho miluje kvůli němu samému, ne kvůli jeho slávě a penězům.“ Zašeptala jsem. „A on mi věřil, miloval mě...“ „Protože věděl, že ti nešlo o peníze.“ Dodala Camille. „A já mu dokázala, že šlo.“ „Ale ty za to nemůžeš, že tvá matka byla...“ „Jen to řekni.“ Ušklíbla jsem. „Byla to závislá smažka, co mi zničila život.“ Řekla jsem to za ní.

Bylo těžké přiznat, že má matka se stala troskou závislou na drogách. Netuším, jak se to stalo, že ji drogy byli milejší než její vlastní dítě a její manžel. A když nepřestala mít problémy, s tátou jsme ji opustili, tedy až po několika pokusech ji z toho dostat. Ale nikdy to nemělo pozitivní výsledky.

A já tehdy poznala Harryho. Úplně náhodou jsem ho potkala v potravinách, kde jsem měla tehdy brigádu, abych si vydělala nějaké peníze. Pečlivě hleděl na banány a rozhodoval se kolik si jich vzít. Nabídla jsem mu pomoc, došlo mi, že je to ten slavný kluk z tý skupiny hezkých britů a jednoho Ira. Televize toho bylo plná a bylo těžké je nepoznat.

Pomohla jsem mu vybrat ty nejlepší banány, byl u toho vážně sladký, jak důležité to pro něj bylo a pak mě pozval na kávu. Tedy nakonec na čaj, protože kávu nepiju. A po jedné schůzce jsem si uvědomila, že díky banánům jsem potkala toho nejlepšího kluka na světě. Díky Harrymu bylo vše lehčí, trávila jsem čas s ním, mohla jsem mu říct vše, co mě trápilo a já se zamilovala.

A když jednou za mnou přišla máma, že potřebuje pomoc, vše bylo ztraceno. Byla zmlácená, krvácela a potřebovala peníze, které jsem neměla. Ale Harry ano. Její závislost ji dohnala ke dluhům, které nedokázala splatit. Peníze si půjčila od lidí, se kterými není radno zahrávat si. Částka byla obrovská a já nemohla nikomu nic říct. Nemohla jsem požádat o pomoct, o radu. Musela jsem to zvládnout sama. Harry mi důvěřoval a já ho zklamala. Za život mé matky, jsem mu z účtu ukradla milion dolarů a vyrovnala dluhy své matky. A když se to Harry dozvěděl, byl naštvaný a nemohl uvěřit, co jsem to udělala. Byl nešťastný, že si to nedal vysvětlit a já chápala, že mám odejít. Tak jsem to udělala a předevčírem jsem mu odeslala dopis, kde jsem mu vysvětlila své důvody. Doufala jsem, že jednou pochopí, ale nečekám, že odpustí.

„Život jde dále.“ Řekla Camille a já zamrkala. „Máš pravdu. Měla bych jít dále. A taky do školy, nebo nestihnu přednášku.“ „Zase tam prší.“ Zabručela Camille. „To je Londýn, co čekáš?“ Uchechtla jsem se. „No, jo...jednou by se mohlo to počasí umoudřit. Musím jít, přečti si ten dopis a pak se mi ozvi!“ Přikázala mi. „Ano, šéfe!“ „Hodná holka.“

Zavěsila jsem a padala se obléct. Jemně jsem se nalíčila a popadla tašku z učením, očima jsem vyhledala bílou obálku a přibrala ji sebou.

Musím si to přečíst, toužím po tom.

Obula jsem se a rozloučila se s tátou. Sebrala jsem deštník a spěchala na autobus.

Jen jsem doufala, že tento den bude stát za to.