Ale stejně mě miluješ, že? - 2.

Ale stejně mě miluješ, že?

2.kapitola

Milá –už ne má- Amelie,

vskutku jsem dopis nezahodil. Možná proto, že tě ...proto, že jsem byl zvědavý, nebo tak něco...

A poté, co jsem ho přečetl, jsem se rozhodl ti odepsat. Stále se zlobím, i po několika měsících, kdy jsem neviděl tvou krásnou tvář. Zlobím se, protože mě tvá zrada stále bolí, ale pochopil jsem tě. Co bychom neudělali pro svou rodinu, že?

Jen mě trápí, proč si mi to neřekla? Proč sis neřekla pro pomoc? Vždyť víš, že bych pro tebe udělal všechno na světě...

Rozhodla ses pro tu horší stranu a zbořila můj svět.

Jak mám být šťastný s jinou? Myslíš, že je to možné? Viděl jsem miliony dívek a žádná semnou neudělala to, co ty. Jak si to dokázala? Očarovala si mě?

Protože mé srdce nedokáže tlouct pro jinou dívku a jak bych si přál, aby to šlo!

Takže, jak to bude dále? Opravdu budou naše světy navždy rozděleny?

Odpustit ti...netuším, zda to kdy dokážu. Je to zraňující, protože jsem ti otevřel své srdce a tys ho popadla a udělala do něj díru, kterou netuším, jak zaplnit. Díra, která stále bolí, při pomyšlení na tebe. Na všechny chvíle, které spolu prožili. Občas toužím zapomenout, protože by to pak nebolelo, ale pak bych zapomněl, jaké to bylo opravdu milovat. S tebou jsem zjistil, že láska existuje..., že umí být krásná a naplňující, ale také zrádná a bolestná. Nikdy jsem nechtěl poznat negativní stránku lásky. Dal bych cokoliv, abych ji necítil...

Doufám, že odepíšeš, protože já toužím po odpovědích.

Harry

„Co se stalo?“ uslyšela jsem za sebou hlas a zvedla hlavu. Utřela jsem si mokré tváře a zamrkala. Spolužák se na mě podivně zadíval. „Nic.“ Zamumlala jsem, sebrala své věci a došlo mi, že skončila hodina. „Jsi si jistá? Pláčeš.“ Zeptal se znovu Dean a nakrčil obočí. „To bude dobrý.“ Řekla jsem a pokusila se o úsměv. „Měj se.“ Zamumlala jsem a odešla z posluchárny.

Zjistila jsem, kde mám další hodinu a rovnou se tam odebrala.

Sedla jsem si na schody než začne hodina, napila se a znovu vytáhla ten dopis. Prsty jsem pobíhala po písmu. Vždycky škrábal, ale vypadalo to, jako by se snažil, aby věty byly čitatelné. Snažil se, abych to přečetla, trošku jsem se pousmála a zamrkala očima. Obsah dopisu byl ubíjející, přímo jsem cítila Harryho bolest. Po pár větách, které jsem přečetla jsem začala brečet. Oči se mi mlžili, schovala jsem si tvář do rukou a tiše vzlykala.

Bláhově jsem si myslela, že už zapomněl a má přítelkyni, jenže on se trápí. A to mou vinnou. To zjištění mě zlomilo.

Nikdy jsem nechtěla, aby trpěl. Ani uronil kvůli mě slzu.

Při pečlivém čtení –znovu a znovu- jsem si uvědomila, že mě stále miluje. Jeho srdce stále tluče pro mne, ne pro jinou. A to mě naplnilo jakou si nadějí, že nic není ztraceno.

Zvedla jsem hlavu a zjistila, že studenti začínají schodit do posluchárny. Zvedla jsem se a mířila za nimi. Schovala jsem pečlivě dopis a snažila se soustředit na biologii.

A bylo těžší než jsem myslela.

„Ten dopis je od Harryho, musím mu odepsat, přijď! Ams.“ Poslala jsem zprávu Camille hned, co jsem přišla domů. Odložila jsem tašku s poznámkami a šla do kuchyně. Začala jsem ohřívat oběd a mezitím mi přišla odezva. „Letím!!! Cam.“ Musela jsem se zasmát, jak aktivní byla.

Za deset minut zvonil zvonek u dveří, když jsem tam přišla, uviděla jsem zadýchanou Camille. „Už jsem tady, ukaž mi to.“ „Prvně se nadechni.“ Usmála jsem se na ni a položila ji ruku na rameno. „To se ti řekne.“ Ušklíbla se a začala pomalu dýchat. Zavřela jsem za ní dveře a vedla jsem ji do kuchyně.

„Přečti si ho, já mezitím připravím jídlo.“ „Bezva, umírám hlady.“ Vyškubla mi dopis, sedla si na židli a otevřela ho. Oči přilnula na bílý papír a ztichla.

Po půl minutě jsem před ní postavila oběd, sedla si naproti ní a začala potichu jíst. Občas jsem na ni koukla a sledovala její reakce.

Byla jsem v polovině obědu, když odložila dopis a zadívala se na mě. „Co?“ vyhrknula jsem. „Tys ho fakt zničila.“ Řekla a já otevřela pusu. „Děkuji za útěchu, teda!“ Rozhodně jsem čekala něco jiného. „Am, on tě stále miluje. A i když se zlobí, touží po tobě.“ „Myslíš?“ zamumlala jsem a hleděla na ni. „On tu píše: Opravdu budou naše světy navždy rozděleny? Psal by to, kdyby po tom netoužil, aby to bylo jinak? On chce, aby vaše světy byli spojeny, to znamená, že chce, aby jste byli znovu spolu. Je zraněný, ale stále touží po té, co ho bodla.“

„Připadám si jako nejhorší člověk na světě. Když jsem četla ten dopis, uvědomila jsem si, jak jsem mu ublížila. Myslela jsem si, že jsem ta jediná, co se trápí a že to on přešel a žije dále.“ „Vypadá to, že tě opravdu miluje. Měla by si něco udělat.“ „A co jako?“ Odfrkla jsem si. „Nikdy mi neodpustí a já se mu nedivím. Proč by mě chtěl vůbec vidět? Zbořila jsem mu svět, jak píše. Tak, co můžu dělat, aby jeho srdce nebylo zlomené? Já při čtení toho dopisu jsem brečela, je to všechno má vinna a nemůžu nic dělat, abych mu pomohla!“ „Můžeš mu odepsat.“ Pokrčila lehce rameny kamarádka. Uchechtla jsem se a polykala slzy. „Nebo jeho srdce oprav. Spoj dva zlomené kusy srdce.“ „A to prosím, jak mám udělat?“ Ušklíbla jsem se.

„Na to musíš přijít sama.“