Ale stejně mě miluješ, že? - 14.

Ale stejně mě miluješ, že?

14.kapitola

Za svůj život jsem udělala už několik hloupostí a touhle jsem ho opravdu ranila.

„Tohle je jiné než předtím. Nezlobil jsem se na tebe kvůli těm penězím, ale kvůli toho, že si mě zradila. To mě bolelo nejvíce. A tohle je ještě horší. Tohle se nás týká osobně. Ten zárodek v tobě byl náš.“ „Harry...“ snažila jsem se něco říct. Vlastně netuším, co, stejně mě přerušil.

„Ty to nechápeš...byl jsem schopný odpustit ti ty peníze, ale tohle? Bolí to, Amelie.“ „Já vím.“ Vzlykla jsem, bože, slzy mi tekly po tvářích, když mi vlastně říkal, že mi to neodpustí.

Co jsem taky čekala? Nemohla jsem čekat, že mi dá další šanci.

„Je mi to líto. Bylo to pro mě těžké období, dělala jsem to, co jsem uznala za vhodné. Já...prosím, zkus se do mě vcítit. Nehodlala jsem ti ublížit.“ Vzdychla jsem a utřela si tváře dlaněmi.

„Já nevím, co budu dělat.“ Zašeptal a sklonil hlavu. „Kdybys to neudělala, byli bychom rodiči.“ Ušklíbnul se. „A s tebou jsem to všechno chtěl, rodinu.“

Najednou se mi podíval do očí. „Potřebuji čas.“ „Dobře, promysli si to.“ Přikývla jsem.

„Myslel jsem, že když si dáme šanci, že to nebude tak těžké..., ale mýlil jsem se.“ Otočil se ke mě, když odcházel. Na několik sekund se mi podíval do očí, jeho oči mě bodali do srdce, protože v nich nebylo nic jiného než bolest. Díky mě.

Nic jsem mu na to neřekla, jen se obrátil a odešel do jiné místnosti.

S vědomím, že jsem stále v jeho domě, jsem prošla domem a odešla z něj.

„Amelie.“ Uslyšela jsem zašeptání, otočila jsem se za hlasem a uviděla Deana. Usmál se na mě a naklonil se ke mě. „Stíháš si psát? Protože já ne.“ Zeptal se, ukázal na profesora a já se musela tiše zasmát. Zavrtěla jsem hlavou a pokrčila rameny. „Myslím, že nikdo to nestíhá.“ Odpověděla jsem. Jeho úsměv se rozšířil a já se odvrátila, dále sledovala profesora, jak vysvětluje látku, kterou stejně nikdo nechápal a stejně tak si nestíhali psát jeho výklad.

Harry se neozval týden. Sedm dlouhých dnů.

Chápu, že potřebuje čas na rozmyšlenou, ale když se mi neozve na jednoduchý dotaz Jsi v pořádku? Ozvi se, A., tak mě napadají nejhorší scénáře. Mám právo vědět, jestli je v pořádku.

Stále ho miluji a chci o něm vědět.

Jediným rozptýlením je Camille, která mi dělá společnost a pak škola. Tedy, snažím se vnímat a zapisovat si, ale občas mě to opravdu nebaví. K tomu je tu Dean, který semnou občas prohodí slovo a donutí mě usmát se. Co se týče noci, kdy ho Harry praštil, nemluvili jsme o tom, jako by se nic nestalo. Vlastně mi to vůbec nevadí.

Když skončí hodina, úlevně si vydechnu, schovám sešit do kabely a přehodím si ji přes rameno.

„Dneska to bylo velmi úmorné.“ Dean se objeví vedle mě, uvidím jeho otrávený obličej. „Rozumím tvému výrazu, ještě, že ho tolik nevnímám.“ Usmála jsem se, pousmál se a společně jsme vyšli z učebny.

Nadechla jsem se čerstvého vzduchu, pro dnešek jsem skončila, tak jsem se těšila, až půjdu domů. Slunce příjemně hřálo, tak jsem si to užívala, protože nikdy nevíte, kdy se změní počasí.

„A hele, kdo je tu...“ řekl vedle mě Dean, nechápavě jsem se otočila a uviděla Harryho opírat se o své auto. Oči se mi rozšířili nadšením, můj úsměv se rozšířil. „Já jdu, ahoj.“ Mávnula jsem na Deana a rychlejším krokem jsem došla k Harrymu. Na očích měl sluneční brýle, vlasy rozcuchané a na tváři líný úsměv. „Ahoj krasavče.“ Postavila jsem se před něj.

Vypadal úžasně, reagoval na mou poznámku sladkým úsměvem a odrazil se od auta. „To bych měl říct o tobě, ty jsi krásná.“ Dlaně omotal okolo mého pasu a zašeptal.

Zamrkala jsem a tála pod jeho slovy. Brýle jsem mu odstranila z očí a zasadila je do jeho vlasů. „Jinak ahoj lásko.“ Mile se usmál, sklonil tvář a zadíval se na mé rty. Omotala jsem ruce okolo jeho krku a políbila ho.

Tiše jsem zasténala, když ruku vsunul do mých vlasů a jazykem vklouznul do mých úst. Zavrčel a otevřel má ústa. Bral si je a přitom rukou hladil spodní část mých zad, tlačíc mě k jeho bokům.

Když se odtáhnul, roztřeseně jsem se nadechla.

„To bylo krásný.“ Zamumlala jsem, zvedla k němu pohled. „Chyběl si mi.“ Zmínila jsem. „Ty mě taky, ale měl jsem hodně práce.“ Jeho úsměv poklesnul. „Ale jak vidím, on mě dokonale nahradil.“ Podíval se za mě, otočila jsem se za jeho pohledem a uviděla Deana, jak s někým mluví a přitom nás sleduje. Jakmile nás uviděl, uhnul pohledem.

„To není pravda, máme spolu pár předmětů a občas si něco řeknem. To je vše. Ty žárlíš?“ zeptala jsem se, pousmála jsem se. „Jistě, že žárlím!“ Potvrdil mi. „Jsi moje, Amelie! Moje!“

Přitiskl si mě pevněji, dokonale jsem cítila jeho břišní svaly, jakou intenzitou mě k sobě tisknul. „Ano, jsem. Nemáš se čeho bát.“ Pohladila jsem ho po tváři a otočila ji k sobě, stále se na něj díval. „No, ták.“ Políbila jsem ho na ústa, zabručel a polibek opětoval.

„Řekni to, prosím.“ Zašeptal mi do úst. „Jsem tvoje, jen tvoje, Harry. Vždyť víš, jak moc tě miluji, že?“ Hladila jsem jeho tváře, vzdychnul, díval se mi do očí a pak přikývnul.

„Dneska pořádáme s klukama párty, přijdeš?“ zeptal se. Dlaně vsunul po mé tílko a palci vytvářel kroužky na mé kůži. „Určitě. Harry?“ „Jo?“ Olíznul si rty, dokonale se leskly. Naklonil hlavu a zadíval se na mě.

„Říkal si, že potřebuješ čas. Takže, už ses rozhodnul?“

Zhluboka se nadechnul, než mi odpověděl. Moje dlaně sjeli na jeho krk, prsty jsem hladila jeho klíční kost.