Ale stejně mě miluješ, že? - 13.

Ale stejně mě miluješ, že?

13.kapitola

„Ano, udělala.“ Hlesla jsem, neschopna se na něj podívat.

I don't deserve your love
But you give it to me anyway
Can't get enough
You're everything I need
And when I walk away
Take off running and come right after me
It's what you do
And I don't deserve you

„Jak si mohla?“ Cítila jsem, jak ho moje odpověď zničila.

Bezmocně jsem pokrčila rameny a vzpomínkami se přenesla do dávné minulosti.

Flashback

Cítila jsem, jak se mi převrhnul žaludek, ještě pár minutami jsem snídala a teď jsem rychle vběhla do místnosti a strčila hlavu do záchodové mísy. Ucítila jsem, jak mi někdo chytil vlasy a já se poddala tomu pocitu. Nechala jsem to ze sebe vyjít a stále cítila pocit, že musím zvracet. Cítila jsem, jak mi těžké slzy tekly po tvářích.

Když to skončilo, bezmocně jsem se sesunula vedle záchodu.

„Co se to děje?“ zeptala se mě Camille. Chytila mé vlasy a pomocí gumičky je svázala. „Já nevím.“ Zachraptěla jsem, upřela si ústa a pomalu se postavila.

Cítila jsem v ústech zbytky žaludečních šťáv, ušklíbla jsem se a pustila proud studené vody. S potěšením jsem si pořádně vypláchla pusu a pak umyla obličej.

„Co když...“ Camille to ani nedopověděla, protože jsem do ní šťouchla. „Neblázni, to je blbost.“ Zasyčela jsem a narovnala se. Kapky vody mi skáply na hruď, natáhla jsem se pro ručník a utřela si tvář. „S Harrym jsme se chránili.“ Vysvětlila jsem.

Bylo mi jasné, co ji hned napadlo.

„Dobře, takže si myslíš, že je to otrava z jídla, jo?“ zeptala se s ušklíbnutím.

„Musíš hned myslet na mimino? To by mi chybělo.“ Zamračila jsem se a odešla z koupelny.

Harryho jsem neviděla asi tři týdny, od chvíle, když jsem odjela pryč. Od chvíle, kdy mě vyhodil, protože jsem ho...okradla.

Jako by bylo snad lehké smířit se s tím...zapomenout na něj, vzdát se naděje, že jednou budeme spolu, i když vím, že nebudeme. Nemůže být tak hloupý a odpustit mi.

Není noc, kdybych nepřemýšlela, co udělat jinak, aby to tak nedopadlo, ale nemá to žádný význam, protože se nic nezmění.

„Jen říkám to, co vidím.“ Camille na mě promluvila po chvíli. „Tak jsem hodila šavli a co? Tohle dělá spousta lidí a nejsou těhotní.“ušklíbla jsem se, lehnula jsem si na postel a ruce si položila na břicho.

„Umíš si představit, že bych byla těhotná?“ zašeptala jsem a hleděla do stropu. „A Harry by byl otcem.“ Doplnila mě.

„Nemohla bych mu to říct, nesnáší mě. K tomu je mi devatenáct, jsem moc mladá a sama jsem dítě.“ „Naučila by ses to.“ „Nemůžu si dovolit dítě. Táta by mě zabil.“

„Máš pořádný důvod, proč bys ho nechtěla?“ zeptala se Camille. „Nemělo by otce.“

„To je směšné, Harry by nechtěl, aby ses ho zbavila.“ „Nechtěl by nás, ne potom, co jsem udělala.“ zamumlala jsem a oči se mi znovu plnili slzami.

„Zrodilo by se z lásky.“ „Camille, přestaň.“ zaštkala jsem. „Harry tě miluje, udělala jsi, co jsi udělala, ale city jen tak nevymažeš.“

„Neumíš si představit, jak se díval, když zjistil, co jsem udělala. Ten pohled zklamání a přitom vzteku. Tak by se podíval, kdybych mu řekla, že jsem těhotná.“

„Měla by sis udělat test.“

Trvala na svém Camille. „Přeháníš, brala jsem antikoncepci. Nejsem těhotná.“ Tvrdila jsem, i když jsem si nebyla dost jistá. Po dalším dnu nevolností jsem se necítila moc dobře.

„Jistě, i když antikoncepce není stoprocentní. Je to pro jistotu, Am.“

„Co budu dělat, jestli to bude pozitivní?“ Podívala jsem se na kamarádku.

Začínala jsem mít strach. „Co chceš dělat?“ Zeptala se mě, třepěla naproti mě u postele, zatímco jsem seděla na posteli a dlaně měla na stehnech. Mlčela jsem, i když chtěla odpověď.

Jsem schopna být matkou a starat se o dítě? Nebo se ho vzdát a jít na potrat?

„Já nevím.“ Zašeptala jsem.

Najednou jsem se cítila vděčna, že ji mám. Celou dobu stála při mě a nikdy neodešla.

Bez ní bych se zhroutila. „Vyřešíme to spolu, ano?“ řekla a usmála se. Snažila se mě upokojit.

Už jsem měla jen ji a tátu. Harryho jsem ztratila, musela jsem se znovu postavit na vlastní nohy a začít fungovat. Nemůžu s ním počítat. Má svou rozjetou kariéru a bůh ví, jak by reagoval, kdybych za ním přišla s prosíkem, že jsme si udělali dítě, aby mi pomohl.

Vždyť za všechno mohu já.

„Už je čas.“ Řekla. Stiskla jsem víčka a tvář schovala do dlaní. „Řekni to.“ Pobídla jsem Camille. Stále jsem doufala, že tohle je výplod zkaženého jídla a já si vydechnu.

Ale tak to nebylo.

„Budeš máma, Amelie.“

„Bože.“ Hlesla jsem a ucítila slzy prodící přes mé tváře. „To zvládneme.“ Pověděla Camille.

Ale já se uvnitř už rozhodla.

Konec flashbacku

„Já čekám!“ Ucítila jsem jeho dlaně, objali mě kolem tváří a podíval se mi do očí.

Byl velmi blízko.

Probudila jsem se ze vzpomínek, byla zpátky s ním. Čelila jeho velkým smutným očím.

Odtáhla jsem se od něj, potřebovala jsem myslet, zpracovávat odpovědi.

„Byla jsem zoufalá.“ Zašeptala jsem.

„Tys mě nesnášel a já cítila, že bych to nezvládla. Být svobodná devatenáctiletá matka, co ani nedokončila školu. Já na to neměla. Bylo to mé rozhodnutí.“

„To se mýlíš, pokud vím, byli jsme u toho dva.“ Namítnul. „Měl jsem právo vědět to.“

„Jistě, už vidím, jak bys skákal radostí do stropu. Byli to tři týdny, od chvíle, co jsme se rozešli. Bylo to moc brzo.“ „Nikdy bych nedovolil, abys šla na potrat. Bylo to naše dítě.“ Opřel se o kuchyňskou linku, zhluboka se nadechoval a vydechoval.

„Už je pozdě.“ Vydechla jsem.

Netušila jsem, co mám čekat. Je jasné, že bude naštvaný a možná mi to neodpustí, ale s tím se naučím žít, ne?

„Řekla bys mi to?“ zeptal se. „Já nevím.“ Přiznala jsem. „Netušila jsem, že to matka ví. Musel ji to říct táta. Potom, co jsem přišla z nemocnice jsme o tom nemluvili. Jako by se to nestalo.“

„Litovala si toho někdy?“ Prsty jsem si projela vlasy a vzdychnula. „Ano. Myslíš, že jsem o tom nepřemýšlela? Vidina tebe, mě a toho prcka, šťastná rodinka.“ Smutně jsem se pousmála.

„Byla to má fantazie, u které jsem brečela. Bylo to, jako bych se vzdávala tebe, část tebe byla uvnitř mě a já ji nechala jít. Když jsem se tu noc vzbudila, chytila jsem se za břicho a rozbrečela se. Poznala jsem, že tam není.“ Bylo těžké o tom mluvit, ale on byl osoba, která si to zasloužila vědět.

Samozřejmě, že mě napadlo, jaké by to bylo, kdybychom byli všichni tři pohromadě. Přemýšlela jsem a to hodně. Jenže jsem udělala, co jsem udělala a nešlo to změnit.

Byl potichu dlouhou chvíli, a to mě zabíjelo. „Co bude teď?“

Věděla jsem, že je náš vztah ohrožen, ale musela jsem se zeptat.

Udělal pár kroků ke mě a vytáhnul mě do stoje. Viděla jsem v jeho očích slzy, srdce mi poskočilo z šoku, když se mi díval do očí a já uviděla tolik bolesti.

„Netuším, jestli ti to mohu odpustit.“ Zašeptal.