Ale stejně mě miluješ, že? - 27.

Ale stejně mě miluješ, že?

27.kapitola

„Takhle.“ Zdálo se, že na svou náhodnou známost zapomněl, když se vrhnul na mé rty, jakmile jsem se k nim přitiskla. Prsty jsem zavrtala do jeho kudrlin a naše rty se střetli ve vášnivém polibku. Měla jsem co dělat, abych to udýchala, prsty zajel do mých vlasů, tlačil jazyk do mých úst a působil mi slastné mrákoty.

Ještě, že jsem ležela...věděl, proč mě dostat na lopatky.

Cítila sem, jak jeho nezbedné prsty zabloudili pod mé tričko, studenými dotyky se posunoval po bříšku až stisknul v dlani mé ňadro. Zasténala jsem mu do úst, mráz se mi rozlil po zádech a on mě natisknul k posteli. Zatímco si hrál s mou bradavkou, z mých rtů zkouknul níž, rty mi okusoval krční žílu a boky dokonale zapadal do mého středu. Jemně jimi zavrtěl a já se ozvala vzdychem.

Najednou zvednul hlavu, podíval se mi do očí a já tiše polkla. Jeho oči byli zbarveny tmavou zelení, prsty přejel po mé tváři. „Sundám ti tričko, dobře?“ řekl. Bylo sladké, jak mi to oznamoval. Jako by mě varoval, že když neřeknu ne teď, pak už nebude návratu.

„Do toho.“ Pobídla jsem ho. Pohladil mé boky a chytil cíp trika.

V té chvíli se domem rozezněl zvonek. Harryho obočí se spojilo, vytvořilo vrásku na jeho krásném čele. „Čekáš někoho?“ Prsty zabodnul do mých boků. „Kdepak.“ Zavrtěla sem hlavou.

Zvuk se ozval znovu, Harry zavrčel a pustil mě. Zůstala sem na gauči, zatímco Harry v boxerkách přišel k hlavním dveřím. Otevřel je, beze studu, a oči přihmouřil, jakmile uviděl návštěvníka. „Hádej, kdo tady je.“ Och, jeho pohrdání v hlase bylo značné. Otočila jsem se a uviděla vejít Olivera. „Och, ahoj.“ Rozpačitě se na mě podíval.

Asi netušil, že ho Harry pohledem zabíjí. „Ahoj, co tu děláš?“ řekla sem. „Můžem spolu mluvit?“ zeptal se. Přikývla sem, s radostí přešel ke mě a zmateně se na mě podíval.

Harry stál u dveří, lehce do nich zatlačil a ty se zabouchli. Ruce složil na hrudi a sledoval nás.

Dával nám prostor, bezva. „Proč vypadá, jako by mě chtěl sníst zaživa?“ Šeptnul ke mě. „Jo, za ten pohled můžu asi já.“ Přiznala jsem. „Proč?“ „Tak trochu jsem řekla, že tě asi miluju.“ Vysvětlila jsem, nadšeně se netvářil. „Udělal jsem ti něco nebo tak? Ne, že bych se ho bál, je kost a kůže...“ Zmínil, zadívala jsem se na jeho skoro nahé tělo a mlsne si olízla rty. Jestli tomuhle říká kost a kůže...pff! „Ale nestojím o problémy.“ „Klídek, já to vyřeším. Co tu vlastně děláš?“ přešla jsem k jeho příchodu. „Vlastně tě chci poznat na koncert. Trochu je to, abych si získal Cam.“ Přiznal. Zazubila sem se. „Jo, jako že vycházíš s její nejlepší kámoškou, že jsi správný pro ní, jo?“ řekla sem. Přikývnul.

Jak sladké. „Bezva a na koho jdeme?“ „Mám lístky k pódiu, na Bruna Marse.“ Řekl tak klidně, bez výrazu nadšení. Za to já vykřikla radostí a objala ho, aniž bych přemýšlela.

Harry vypoulil oči a opustil jeho místečko u schodiště.

„To by stačilo.“ Pronesl důležitě. Ignorovala jsem ho.

„Jo, půjdeme! A kdy to je? Ach, nemůžu se dočkat.“ Chvěla sem se nabitou energií „Za měsíc, pátého prosince.“ Odpověděl. „To budu mít nohu v cajku, boží!“ „Bezva, počítám s tebou. Musím jít, tak se měj.“ Mrknul na mě, pořád jsem se culila. Zamávala jsem mu a sledovala, jak se sám vyprovodil. Skvělý nápad. Bod pro Olivera.

„Co to mělo být?“ Harry prskal. „Oliver mě vezme na Bruna Marse!! Chápeš to? Bruno Marse! Ten chlap je Bůh, jeho boky umí divy a jeho písničky jsou jako sexuální předehra...“ vychlila jsem ze sebe. „Proto tak šílíš?“ „Kdo by nešílel? Nejsi ženská, nechápeš to!“ Vyplázla jsem na něj jazyk. „To jsi to s Oliverem užiješ.“ „Bude tam i Camille, správná trojka.“ Usmála sem se.

„A netvař se tak, je to koncert, pane Vážný.“ Šťouchla jsem do něj. Podíval se na mě a zamračil se. „Co je? To tričko mi nesundáš?“ „Teď tu byl tvůj budoucí přítel a ty se mě ptáš na tohle?“ ušklíbnul se. Málem bych zapomněla. „Ani tebe netrápila ta holka z baru.“ „Není to nic vážného.“ „U mě taky ne.“ Pokrčila sem rameny.

„To mi říkáš, že tě mám povalit na ten gauč a svléknout tě?“ Na tváři se mu držel úšklebek, ale s mým tichem mu zajiskřilo v očích. „A chceš to udělat?“ „Chci se zachovat správně, i když bych rád...“ zamumlal, zkousnul si ret. Stejně se ke mě přiblížil a chytil mě kolem pasu.

„Tak se řiď srdcem.“ „Bojím se toho.“ Podíval se mi do očí. „Všechno se může zbořit, jako domeček z karet.“ „Já se nezbořím. Stojím, vidíš?“ Pousmál se, prsty vklouznul pod mý tričko a hladil mou nahou kůži. „Někdy mi přijde, že proti nám osud zpiknul. Tak možná, když budeme nejdříve přátelé...“ „Opravdu to chceš pořád? Ty nechceš kamarádství, ty chceš mě, moje doteky, polibky.“ Následně jsem se přitiskla k jeho rtům a odtáhla se, zatřepal víčka a olíznul si rty.

„Tys přišel s tím blábolem o přátelství. To je úplná hovadina, přitom oba víme, že jediné, co chceš teď je, válet se semnou v mé posteli. Vidím ti do hlavy, co všechno bys semnou dělal...“ Pokračovala jsem. „Ty víš, že tě nikdy neodmítnu a ty víš, proč...“

„Protože mě miluješ.“ Odpověděl si. „A já nevím, co už dělat, abys to pochopil.“

„A co on?“

„Co myslíš? Kdo je pro mě důležitější, Oliver nebo ty? Harry, vždycky jsi byl mé všechno.“ „Každé špatné rozhodnutí má své následky.Trpěl jsem dost a mám dost riskování, Amelie.“ Řekl. „Takže ti za to nestojím?“ Ušklíbla jsem se.

„Stalo se toho moc. Já...“ Odtáhnul se ode mě a zavrtěl hlavou. „Měl bych odejít. Vrátit se zpátky domů.“ „Cože? Nedělej to.“ Chytila sem jeho ruku a potáhla k sobě zpět.

„Prosím.“ „Am.“ Zamumlal. „Zase to děláš, opouštíš mě. Od kdy jsme od líbání přešli k odchodu? Sakra, vždyť děláš chybu! Zase se ke mě vrátíš, jako já si najdu k tobě cestu...víš, to.“ „Musím jít.“

„Zbabělče.“ Zavrčela sem. „Je ti jedno, že si mi slíbil, že mi budeš pomáhat a teď zbaběle utíkáš mamince pod sukni? Já se sotva pohnu, ale klidně si uteč. Proč ne. To ses na mě mohl vykašlat úplně. Proč si vůbec strávil ten čas v nemocnici? Ale běž si, je to přece jedno. Teď máš tu holku z baru, ta ti určitě roztáhne nohy...kdo by tak odolal slavnému Harrymu Stylesovi?“ Chrlila jsem to ze sebe, totálně mě nasralo, že zase utíká.

„To stačí!“ Zakřičel, sotva si zapnul džíny a razil si cestu ke mě. „Co uděláš? Uhodíš m..“ Najednou mě chytil za tvář a přisál se k mým rtům. Bouřlivě mě líbal, držel mě za krkem a naštvaně si vybíjel vztek na mých ústech. Přehlcena slastí sem se zachytila jeho ramen, kolena se mi podlomila a on mě chytil v pase. Pokračoval, jako by se uvnitř zklidnil a mé rty něžně opečovával. „Jsi taková hysterka.“ Zašeptal do mých rtů, stisknul mě v náruči a naposledy mě políbil.