Ale stejně mě miluješ, že? - 26.

Ale stejně mě miluješ, že?

26.kapitola

Když jsem ráno otevřela oči, myslela jsem, že ucítím jeho ruce, jak mě pevně drží kolem pasu, doufala jsem, že mě bude lechtat jeho dech na mém krku. Ale on vedle mě nebyl.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a v obýváku jsem byla samotná. Uslyšela jsem nějaké zvuky v kuchyni a usoudila, že to bude on. Vstala jsem a doskákala tam.

V černých boxerkách stál u sporáku, zkousla jsem si ret a opřela se o dveře. Když se otočil, v dlaních držel hrníček a právě upíjel, když mě uviděl zírat na něj.

„Hm, ahoj.“ Řekla sem, Zelenýma očima mě pečlivě sledoval, připadala sem si tak odhalená. Měla sem na sobě tričko na spaní a šortky. „Čaj?“ zeptal se a očima zabloudil ke konvici plné čaje. „Děkuji.“ Přikývla jsem, udělala pár skoků a posadila se u stolu. Po chvilce jsem dostala můj oblíbený hrnek plný čaje. Posadil se naproti mě a sledoval mě. „Rozhodnul ses, že semnou nebudeš mluvit? Nebo máš kocovinu?“ řekla jsem s menším úšklebkem.

„Takže jsi informovaná.“ Trochu jsem upila čaje a přikývla. „Vlastně to byl fajn večer, prospělo mi to.“ Pověděl. „Vážně?“ „Jo, změnilo mi to můj názor. Sem rád, že jsem šel dál.“ „Dál?“ zamumlala sem. „Jo, byl to od tebe skvělý nápad. Všechno teď vidím jinak.“ Pousmál se.

Když sem byla zticha, promluvil. „Spletla sis postele, že jsem tě našel u sebe?“ Mrknul na mě.

To teď žertoval? Ušklíbla sem se. „Nemohla jsem usnout a chtěla sem vědět, jestli si dorazil domů v pořádku. Věděla jsem, že u tebe hned usnu. Cítím se v bezpečí.“ Řekla jsem upřímně a podívala se na něj. „Aha.“ Zamumlal. „Spala si semnou v posteli, i když si měla rande s tím krasavcem?“ ušklíbnul se. „Proč se chováš jako idiot?“ vyhrknula sem.

Vůbec se mi nelíbilo, jak se choval. Nesnáším, když se takhle projevuje. „Co?“ Uchechtnul se. „Jen se tě ptám, přeji ti to, přece jen, já taky někoho potkal.“ „Co to meleš?“ Trhaně sem se nadechla. „Jo, už sem myslel, že půjdu domů, když se objevila ona. Myslím, že nebude těžké jít dále. Zkusím to.“

Naštvaně jsem spojila rty. „Skvělé. Oliver je úžasný, myslím, že ho miluji.“ Řekla sem, toužila sem mu tu ránu oplatit, šokovaně vypoulil oči a zalapal po dechu. „Včera to bylo úžasné, ani nemůžu popsat, jak dobře líbá.“

I když by nejraději líbal mou kámošku. Ale ona to pochopí, proč jsem lhala. „Líbala si ho?“ zamručel. „No, nemohla sem se udržet.“ Pokrčila sem rameny, dopila čaj a vstala.

Původně jsem chtěla říct, že Oliver je přitahován Camille, ale v momentě, když zmínil dotyčnou, tu která ho donutila věřit, že může jít dále, měla jsem chuť narvat mu to do krku.

„Nevěřím ti.“ Zavrčel a také vstanul. „Je mi to jedno.“ „Lžeš, jinak by ses netulila ke mě.“

„Takže ty taky lžeš, jinak by ses ke mě ve spánku netulil.“ Namítla sem. „Přitiskla ses ke mě.“

„Jen sem si lehla na gauč a přitáhnul sis mě. V podvědomí si mě vycítil a držel u sebe. A já miluji, když mě objímáš! Proč to pořád stěžuješ?!“ Žduchla sem do něj, zabručela, když chytil mé dlaně a přitisknul se ke mě. „Co jsi ode mě čekala?“ zašeptal, držel se tak blízko a díval se do mých očí.

Tála jsem pod tím pohledem. „Tohle ráno mělo dopadnout jinak.“ Vzdychla sem. „Jak?“ „Ve tvé náruči, měla sem se probudit ve tvé náruči a měl si mě políbit tak, až bych nemohla dýchat. Proč to nemůže být tak lehké?“ Cítila sem, jak mi vlhnou oči. „To jsi chtěla?“ Viděla sem, jak si olíznul rty. „Jo, ale tys říkal...“ Nedokončila sem, najednou mě chytil pod koleny a chytil do náruče. Po pár krocích vyšel z kuchyně a donesl mě do obýváku, jemně položil na gauč a sklonil se nade mne. „Tak, jak sis to přála?“ zamumlal, jeho tvář se lahodně skláněla nad mou, jeho dlaně byli podél mé hlavy a jediné na, co jsem se mohla soustředit byli jeho oči a růžové rty.

Natáhla jsem prsty a dotknula sem se jeho tváře. Bříšky prstů sem hladila hebkou kůži, malinko naklonil hlavu, stále se díval do mých očí a já cítila jeho rty jemně dotýkajíc se těch mých.