Ale stejně mě miluješ, že? - 7.

Ale stejně mě miluješ, že?

7.kapitola

„Tak prosím, buď má...

Protože tě musím mít, musím tě vidět a znovu tě držet v náruči. Šíleně mi chybíš, až mi z toho hrabe. Potřebuji vědět, že si má a že už tě nikdy neztratím...

...Tvůj Harry.“ Dočetla jsem a chvíli jen hleděla na popsaný papír.

Připadalo mi to moc lehké. Ležel vedle mě, čekal až se vyjádřím a já nemohla uvěřit, že mě stále chce. Potom, co jsem mu udělala.

„Miluješ mě?“ zeptala jsem se. Dopis jsem položila vedle a podívala se na Harryho.

„Jistě, nikdy jsem nepřestal.“ Usmál se a prsty přejel po mé tváři.

A já si říkala „Měla by ses cítit šťastná“...ale proč se tak necítím?

Přece, miluji ho, ano miluji..., ale co když mu ublížím znovu? Zneužiju jeho dobroty, zlomím jeho srdce...je to možné? „A ty, miluješ mě?“ zeptal se, jeho dlaň objala pod peřinou můj nahý pas a přitisknul se ke mě. Cítila jsem jeho pevné tělo a najednou ho objala.

„Věříš mi?“ odtáhla jsem se a podívala se mu do očí. „Já se ptal první.“ Šťouchnul do mě. „Mohu ti říct cokoliv, ale uvěříš mi to?“ „Já...nevím.“ pokrčil zmateně rameny. „V dopise si psal, že netušíš, jestli budeš schopný věřit mi. Takže jak mě můžeš milovat a nevěřit mi?

Vztah bez důvěry není vztah.“

„Je logické, že mi nevěříš...“ pokračovala jsem. „protože jsem tě zradila, využila tě a zlomila tvé srdce.“ „Proč to říkáš?“ zamumlal, pustil mě a posadil se. Prsty si zakryl obličej.

„Všechno kazíš.“

„Tohle je realita, Harry.“ Řekla jsem. Najednou mi vadilo, že jsem nahá. Natáhla jsem se pro župan a oblékla se do něj. „Jak můžeme být spolu, když mi nevěříš? Nikdy to nebude jako předtím.“

„Ty mě nemiluješ?“ Otočil hlavu a podíval se mi do očí. Srdce mi poskočilo, když jsem uviděla v jeho očích slzy. Přisunula jsem se k němu a chytila jeho ruku do své, stiskla ji a sklonila hlavu.

„Miluji tě až moc. Jenže záleží, jestli mi to uvěříš.“ Pokrčila jsem rameny.

„Chtěl jsem, aby jsme byli spolu.“ Zvednul mou bradu a podíval se mi do očí. „Chtěl jsem si tě vzít, mít s tebou rodinu. A pak si zmizela a udělala ve mě díru. Nemůžu milovat jinou...“ „Ale ani mi věřit.“ Dořekla jsem za něj.

„Ano.“ Potvrdil má slova.

„Co bude teď?“ zeptala jsem se po chvíli. Stále jsem tiskla jeho ruku. „Byl jsem moc bláhový, když jsem si myslel, jak snadné bude znovu spolu být. Ale hned si mě přesvědčila, že ne.“

„Vzdala jsem se tě kvůli mámě. Co když se to stane znovu? Co když se to bude opakovat a já udělám tu samou chybu, jako předtím? Chci se tomu vyvarovat.“ Zašeptala jsem.

„Takže teď odejdu a bude to, jako bych nepřišel? Jako by jsme se nemilovali?“ Otočil se ke mě a rukou zajel do mých vlasů. Opřel se o mé čelo a vzdychnul. „Asi ano.“

„Jak dlouho nám asi vydrží?“ zeptal se, olíznul si rty a palcem pohladil můj spodní ret. „Věřím, že cítíš to, co já.“ Usmál se. „Vždycky jsem to cítil. Můžeme se snažit zůstat od sebe, ale nakonec skončíme spolu.“

„Já vím.“ Přiznala jsem. „Ale můžeme to zkusit.“ Naklonil hlavu a přitiskl se k mým rtům. Okamžitě jsem ho objala okolo krku a opětovala polibek. Stáhnul si mě k sobě, obkročmo jsem na něj dosedla a vzdychla, když mě k sobě přimáčknul.

Prsty vrazil do mých vlasů a plenil má ústa.

Dělala jsem to pro něj, říkala jsem si. Nechám ho jít, aby žil svůj sen a já mu v něm nepřekážela.

Vždyť jsem mu dělala jen problémy. A tohle už nechci.

Jenže v jednom měl pravdu. Je otázka času, jak dlouho vydržíme od sebe...