He´s gone

He´s gone

Zahleděla jsem se na blížící se západ slunce, přitáhla jsem si svetřík k tělu a podívala se na přichající postavu.

"Co se děje?" zeptala jsem se. Nechápala jsem, proč mi Harry volal a chtěl se sejít tady. Naše oblíbené místo, kde jsme chodili randit, schovávali se před ostatními a trávili chvilky osamotě. Pomalými kroky ke mě došel, na sobě měl černé džíny a tmavý kabát.

Obloha se zatahovala a vypadalo to na déšť. "Mohli jsme si promluvit i doma." Pousmála jsem se na něj a natáhla k němu ruku. Chytil ji a stisknul. "Chtěl jsem to udělat tady." Vysvětlil a zadíval se na mě. "Co je, zlato?" Přistoupila jsem k němu a chytila ho za klopy kabátu.

Kdybych jen tušila...

Stoupla jsem si na špičky a natáhla se k jeho ústům. Něžně jsem se o ně otřela, ucítila jsem, jak kolem mě obalil jeho paže a jak se do polibku vžil. Jeho dlaň zůstala na mém pase, zatímco druhá vklouzla do mých vlasů. Zasténala jsem pod jakou vášní mě líbal. Odtáhnul se od mých rtům po několika dlouhých sekundách, v očích mu žhnulo a zelené oči ztmavli. "Miluji tě, Vev." Zašeptal a palcem pohladil mou tvář. "Já tebe taky, ale nechápu, co se děje." Zamumlala jsem.

"Nechceš jít domů a probrat to u večeře? Vařila jsem kvůli tobě." Pohladila jsem jeho tváře a s láskou se na něj podívala. "Mám i celkem hlad." Ruku jsem si položila na bříško a jeho pohled sledoval mou dlaň. Následoval mou ruku a prsty položil na bok bříška.

Jsem ve třetím měsíci těhotenství a začíná mi růst bříško. "Nemůžu jít domů." Vyhrknul a tvář se mu zkřivila bolestí. "Cože? O čem to mluvíš?" Zašeptala jsem vyděšeně. Zvednul hlavu a podíval se mi do očí. "Musím odejít. Musím tě opustit." Řekl to tak tiše, jako by tomu sám nevěřil. "Proč to říkáš? To není pravda!" Zaštkala jsem. Rychle zamrkal a já si všimla jeho mokrých očí.

"Čekáme dítě, Harry. Tohle nedělej." Zavrtěla jsem odmítavě hlavou. "Teď si říkal, že mě miluješ...Proč to děláš? Vysvětli mi to!" Odstoupila jsem od něj, ztratila jeho teplo.

"Dělám to pro nás, pro tebe a malé. Musíš mi věřit, chráním tě." "To jsou kecy! Chci pořádný důvod!" "Nemůžu, Vev." Zašeptal a dlaněmi si protřel obličej. "Je to pro tvé dobro. Pro tvé bezpečí." "Co si udělal?" zamumlala jsem a oči se mi pomalu, ale jistě plnily slzami.

Slunce zapalo za horizontem a vytvářelo nádherné barvy. Otočila jsem se a kochala se jimi. "Řekni mi pravdu, Harry." "Udělal jsem pár blbostí, ze kterých se potřebuji vyhrabat. Když odejdu, nebudeš v ohrožení. Nemůžu dovolit, aby ti ublížili."

"Takže takhle to skončí? Opustíš mě?" Otočila jsem se k němu a pohlédla na něj. "Vev..." "Přestaň, prosím! Odejdeš si a co mám dělat já? Jak mám žít dále?" "Dokážeš to, jsi silná."

"Jak mám žít bez tebe?" Zaštkala jsem a znovu ucítila slzy v očích. "Já mám vychovávat dítě bez tebe? Bez jeho otce? Na všechno budu sama." "Máš rodinu, která ti pomůže."

"Moji sestru." Přikývla jsem. Zbyla mi jen ona, co mí rodiče umřeli. Elizabeth byla má jediná rodina, a její manžel, samozřejmě.

"Prosím, snaž se to pochopit." Přistoupil ke mě, znovu mě chytil za ruce a díval se do mých očí. "Ničí mě, když tě vidím plakat, ničí mě, že s tebou a malým nebudu. Moc bych si to přál, ale je to nebezpečné."

Slunce zapadlo a z nebe se začali ozývat hromy. "Bude pršet." Zamumlala jsem a sklonila hlavu. "Prosím, Vev. Nikdy jsem nemiloval někoho jako tebe. Proto odejdu, abych měl jistotu, že budeš v pořádku." Zvednul mou bradu a donutil mě, abych se na něj podívala.

"Nedokážu bez tebe žít." Zašeptala jsem a ucítila jemné kapky dopadající z nebe na mou tvář. "Nechci tě ztratit." Objala jsem ho okolo pasu a přitiskla se na jeho hruď. Prsty se prohraboval v mých vlasech. "Já vím, broučku." Políbil mě do vlasů.

"Budu muset jít, je čas." Zašeptal mi do ucha. Zvedla jsem k němu hlavu a přitiskla se k jeho ústům. Stále jsem nemohla uvěřit, že mě opravdu opustí a já budu zase sama. Ještě ráno se zdálo všechno úžasné a teď se mi rozpadal svět.

Objala jsem ho kolem krku a dala do posledního polibku snad všechny síly. Natisknul se ke mě a chytil mou tvář, vášnivě líbajíc mě.

Než mě pustil z náruče, chvíli hladil mé tváře a díval se mi do očí. Pak pustil mé boky a otočil se k odchodu. V tu chvíli se z malých kapek staly obří kapky dopadající na zemi.

Sledovala jsem, jak odchází a nechala déšť, aby mě zmáčel. Nastoupil do auta a odjel. Ani se neotočil.

Nezvládala jsem rozeznat mé slzy od deště, setřela jsem je z tváře a pomalu odešla z našeho místa. Netušila jsem, co budu dělat. Neuměla jsem si představit, že přijdu domů a budu dělat to, co normálně. Mé srdce se rozpadalo na kusy a stále jsem si uvědomovala, že ho ráno nenajdu vedle mě spát v posteli.

Protože odešel a už se nevrátí...