He´s back 1/2

He´s back 1/2

"Jak se má?" Doslova vysel na sluchátku budky a čekal, co Daniel odpoví. "Má se dobře." Odpověděl. "To je fajn." Vydechnul. Harry odešel před třemi roky, opustil tu, co tolik miloval, aby byla zahrnuta bezpečím, které s ním neměla.

Ale nikdy se nepřestal zajímat o její život.

Jednou za čas zavolal Danielovi, manžel Elizabeth, a ptal se na Vev. Potřeboval vědět, že žije dále a že na něj zapomněla, že je šťastná a nikdy neměl odvahu zeptat se na dítě. Žije? Je to chlapeček nebo holčička?

Mysl mu zahalila představa Vev držící malé dítě, usmívajíc se na něj. Jemně by ho políbila na čelíčko, položila do postýlky a pak by se vrátila k němu opřeného o dveře. Držel by ji v náruči a dal ji vědět, jak ji miluje.

"Kde je teď?" zeptal se žádostivě. "Proč ji nezavoláš?" zeptal se místo toho Daniel. "Nemůžu Elis pořád tajít, že mi voláš." Zašeptal. "Nemůžu to udělat. Převrátit ji život kvůli mě. Nezaslouží si to." Vysvětlil život. Daniel si odfrknul. "Před třemi roky si ji nechal a dosud není schopna najít si normální vztah. Poznamenal jsi ji, udělal si ji dítě a pak si zmizel." "Musel jsem! Nebylo to jednoduché rozhodnutí!" Křiknul do telefonu. "To vykládej jí. Nikdy se s tvým odchodem nesmířila." Zamumlal Dan. "Opravdu?" zašeptal Harry. "Tolik tě milovala, Harry. Copak si to neuvědomuješ?" "Já..." "Musím jít, Elis mě shání..." zamumlal Daniel. "Díky, Dane. Tak běž, měj se." Dřív než mohl Daniel odpovědět, Harry zavěsil.

Opřel hlavu o sklo budky a povzdychnul si.

Nikdy se s tvým odchodem nesmířila...

Tolik tě milovala, Harry...

Dan mu řekl více, než by měl. Každé slovíčko mu pobíhalo hlavou a přemýšlel, co bude dělat. Má se vrátit? Mohlo by se říct, že si své problémy vyřešil, ale má znovu zasahovat do života Vev?

Toužil věděl, jestli stále cítí to samé, co on k ní. Miluje ho? Nebo spíše nenávidí?

Pověsil sluchátko na své místo a vyšel z budky. Musel se rozhodnout.

***

Vyšla jsem několik schodů a postavila se před dveře mé drahé sestřičky. Zazvonila jsem a uslyšela dupot. Najednou se dveře otevřeli, uviděla jsem úsměv Elizabeth a kolem ní prosvištěl můj malý chlapec. "Mamíííí!" zaječel a vrhnul se mi do náruče. Rozesmála jsem se a objala ho. "Ahoj broučku." Líbla jsem mu pusu na tvář. "Ahoj mamí." Malýma ručkama mě objal kolem krku a přitisknul se ke mě. "Chyběla si mi." Zamumlal. "Ty mě taky, kopretinko. Byl si hodný u tety Elis?" zeptala jsem se.

"Ano, byl." Usmál se a na tváři se mu vytvořili dolíčky. "Opravdu?" Mrkla jsem na sestru. "Harry je vždycky hodný, Vev. A dneska dostal na večeři pudink, že?" Elis pohladila Harryho po zádech. "Jo! Byl moc dobrý." Zakýval hlavičkou a do očí se mu dostalo několik kudrlin.

"Půjdeme domů, kovboji. Zbal si batůžek. Šup." Postavila jsem ho na zem a usmála se na něj. "Tak jo." Zazubil a odběhnul do bytu.

"Jak bylo?" Usmála se Elizabeth na mě. "Skvěle. Dala jsem si úžasně do těla." "Možná bych taky měla spinning vyzkoušet." Řekl El. "První dny jsou zápřah, ale dobře se zapotíš. Díky, že si Harryho pohlídala. Jsi moje záchrana." Objala jsem sestru a přitiskla se k ní. "Nemáš zač, jsem tady pro tebe. A mimo to, Harry je skvělý společník." "Já vím, je tak nadaný a moc hodný. Měla jsem štěstí." Pousmála jsem se.

"Můžeme jít." Harry přiběhnul a v ruce držel batůžek. "Šikulka. Tak my jdeme. Rozluč se s tetou." Pobídla jsem ho. "Ahoj teto El!" Napřáhnul k ní ruce, El se sklonila a nechala se obejmout. "Ahoj Harry." Usmála se a pak nám zamávala.

"Tak povídej, co jsi dnes s tetou dělal?" Chytila jsem Harryho za ruku a vedla domů. "Kreslili jsme sněhuláky." Pochlubil se. "Sněhuláky v létě?" zasmála jsem se. "Teta říkala, že nezáleží jaké je roční období. Až bude sníh, uděláme si sněhuláka?" Zamrkal zelenými očky. "Jasně, zlato. A uděláme si dva, ať není sám!" Usmála jsem se. "Jooo!" Vykřiknul radostně.

Když jsme přišli domů, Harry utíkal do svého pokoje hrát si a já se šla převléct. Vybalila jsem mu batoh a připravila vodu na čaj. Nevím, co bych dělala, kdybych neměla Harryho. Byl to nejhodnější dítě na světě.

Při porodu jsem měla menší problémy, ale díky doktorům se malému nic nestalo. Jakmile jsem ho poprvé uviděla, hned jsem se do něj zamilovala a věděla jsem, že žiju jen pro něj.

Bylo těžké být sama na výchovu dítěte. Elizabeth, má sestra, mi pomáhala ve všem. Netuším, co bych bez její pomoci dělala. Udržela jsem si práci v kanceláři, ve které pracuji už 4 roky. Znají mě a byla jsem šťastná, když jsem si domluvila práci doma a jeden den v týdnu musím přijít do práce a jinak pracuji na počítači. Tak mohu být s Harrym doma. Chůvu bych si nemohla dovolit a nemohu pořád otravovat Elis. Jsem šťastná, když mi dvakrát týdně pohlídá Harryho a já si zajdu na spinning.

A otec Harryho? Netuším, kde se nachází. Několik měsíců po jeho odchodu jsem stále doufala, že se jednou vrátí a budeme rodina. Ale nikdy to neudělal a já tuhle kapitolu uzavřela.

Proč se tolik trápit kvůi chlapovi? Stačí mi jeden dvouletý, který je úžasný a můj.

Tolik jsem ho milovala a díky té lásce jsem nebyla schopná zamilovat se do jiného muže. Snažila jsem se, přiznávám, protože chci dobrého otce pro Harryho. Jenže nikdo nebyl on...to byl asi ten problém.

Nenávidím ho? Těžko říct. Vždycky si říkám, že když někoho milujete...jak ho můžete nenávidět? Jde to vůbec? Nebo, to jen lidé říkají, že nenávidí a přitom stále milují?

Zlomilo mi srdce, když tu noc odešel a nevrátil se.

Říkal, že mě chrání, že s ním nejsem v bezpečí. To jsem chápala, ale stejně jsem byla naštvaná, že to odnesu já a Harry. Nezaslouží si vyrůstat v neúplné rodině. Nikdy jsem nevěděla, co říct, když se zeptal, kde je táta. Všichni kamarádi mají tátu, proč já ne?

Tatínek odešel, aby nás chránil, miláčku...

A vrátí se? Já nevím, miláčku. Chceš, aby se vrátil? Hrozně moc, miláčku...

"Mamííí, pojď si semnou hrát!" Zatáhnul mě za ruku Harry. Usmála jsem se na něj a přikývla. "Dobře, Harry. Nemáš hlad nebo žízeň?" zeptala jsem se a zalila hrníček s čajem. "Trochu mám žízeň." Zamumlal. Pohladila jsem ho po vláskách. "Tak běž do pokoje a já ti to přinesu, jo?" "Díky, mami." Usmál se a odcupital do pokoje.

Čaj jsem nechala na lince a sklenici naplnila vodou. Prošla jsem obývákem, když se najednou ozval zvonek. S vodou jsem došla ke dveřím a pohotově otevřela.

Už jsem chtěla něco říct, jako vždy. ´Ahoj, co si přejete?´ Ale můj hlas se zasekl. Uviděla jsem někoho, koho bych už nečekala, že kdy uvidím.

"Ahoj Vev." Jeho hlas byl tichý a žádoucí. Zamrkala jsem a snažila se vymyslet, co budu dělat.

Vždycky jsem si přála, aby se vrátil ne? Ale proč dostávám vztek, když ho vidím provinile na mě hledět? "Co chceš, Harry?" Vyprskla jsem. Stále jsem držela v ruce sklenici s vodou. Musela jsem se držet, aby mi nepraskla v ruce. "Přišel jsem za tebou." Zamumlal a olíznul si rty. Nejistě se na mě díval, netušil, co má čekat.

To je dobře, ušklíbla jsem se.

"Najednou? Po třech letech?" řekla jsem. Probrečela jsem hodně nocí, abych mu hned skočila do náruče, což mě na sekundu napadlo.

"Mamííí, kde jsi?" Uslyšela jsem synův hlas, pak jeho dupot a jak se zastavil u mé nohy. Objal je malými ručičkami a zadíval se na muže před ním.

Tady je táta, odpověděla jsem mu v duchu. "Kdo to je, mami?" Zamrkal očkami, vzhlédla jsem k němu a pohladila ho po vlasech. "Kamarád maminky, broučku."

Harry na nás koukal jako by spadl z višně. Zamrkal a pak se najednou vzpamatoval. Kleknul si a na tváři se mu rozlil úsměv. "Dlouho jsem maminku neviděl a chtěl jsem ji naštívit. Ale tebe neznám, jak se jmenuješ?" Byli si tak podobní, že by jste si je mohli i splést.

"Harry." Uculil se můj syn. Harry překvapeně zamrkal. "Jmenuješ se jako já, Harry." Jeho úsměv se rozšířil.

Potěšilo ho, že jsem ho pojmenovala po něm? Je přece jeho otec.

"Jéé, to je super. Mami, půjde Harry dovnitř?" Zářivě se na mě podíval malý Harry. "Chtěl bys?" Mrkla jsem na něj. "Joo, budeme si hrát s vláčky. Mám je nové!" pochlubil se. "Já zbožňuji vláčky! Maminko, můžu dál?" Harry se na mě zadíval a stále se usmíval. Postavil se a dlaněmi se opřel o rámy dveří. Byl tak blízko, zalapala jsem po dechu a nakonec přikývla.

"Tak jo." Vypadlo ze mě.