Ale stejně mě miluješ, že? - 11.

Ale stejně mě miluješ, že?

11.kapitola

Poděkovala jsem, když mi táta přinesl až pod nos vafle polité malinovou omáčkou.

„Musím přestat jíst tak sladká jídla, tati.“ Poučila jsem ho s úsměvem. Uchechtl se a vypnul sporák. Několik čistých vaflí nechal na talíři, na kuchyňské lince. Mrknul na mě a pak odešel z kuchyně. Ano, můj otec báječně vaří a já se musím začít krotit.

„Am, máš tu návštěvu.“ Uslyšela jsem tátův křik. Chytila jsem do rukou příbor a začala vafli krájet. Za malou chvíli jsem uslyšela někoho vejít do místnosti, zvedla jsem hlavu a usmála se.

„Ahoj, co tu děláš?“ zeptala jsem se, Harry se vedle mě posadil a přitisknul se k mým rtům. Pustila jsem příbor a objala ho kolem krku. Přestala jsem se starat o chutnou snídani, jakmile mě políbil. Jeho rty chutnali ještě chutněji. Vpil se do mých rtů a když jsem nemohla popadnout dech, pustil mě.

Olíznul si rudé rty a usmál se. „Ahoj lásko.“ „Ahoj.“ Znovu sem ho pozdravila s uculením. Oči mu jiskřili divokostí. „Co tu děláš?“ zeptala jsem se, znovu. „Celou noc jsem na tebe myslel a musel jsem přijít. Není nutný důvod, abych přišel za mou přítelkyní.“ Pokrčil lehce rameny, pustil mě z náruče a posunul můj talíř k sobě. Přitom se chopil vidličky a nože, začal jíst a já se zasmála. „Promiň, jen si nemohu stále zvyknout, že jsme spolu.“ Objala jsem jednu jeho paži a přitiskla se k němu. „Chceš?“ Přiložil mi k ústům vidličku napíchnutou na kousku vafle obalené v malinové omáčce. Otevřela jsem ústa a on mi do nich vložil vidličku. Zavřela jsem pusu a Harry vidličku vytáhnul. Zabručela jsem nad tou dobrotou. „Je to dobré.“ Zamumlala jsem a olízla si rty. „Na.“ Zopakoval gesto a já měla plná ústa. Usmála jsem se a polknula.

„Teď tohle.“ Otočil se ke mě, chytil mou tvář do svých dlaní a políbil mě. Udělal to tak nečekaně, jazykem proniknul do mých úst a vyhledal ten můj. Naše jazyky se něžně otírali, vzdychnula jsem a ucítila jsem, jak se odtáhnul. „Sladký polibek.“ Usmál se.

„Co dneska budeme dělat?“ zeptal se. „Totiž, Harry. Já nemůžu být dnes s tebou.“ „Proč?“ zamračil se. „Slíbila jsem mámě, že za ní pojedu.“ Vysvětlila jsem. Harry nadzvednul obočí a přikývnul. „Mohl bych jet s tebou? Konečně bych ji poznal.“ Navrhnul mi. Prsty mi pohladil stehno a zamrkal zelenýma očima „Prosííím.“ „Když tak prosíš.“ Usmála jsem se a přikývnula.

„Napíšu ji to, ať nás čeká více.“ „A jak se má?“ zeptal se, zároveň pokračoval v mé snídani a dokonce se i rozdělil. „Myslím, že dobře. Hodně ji v léčebně pomohli, takže doufám, že z ní jednou bude máma, kterou kdysi byla.“ Řekla jsem a sklonila pohled. „Neumím si představit, jaké to pro tebe musí být.“ „Myslíš ten stud, co cítím?“ ušklíbla jsem se. „To se musí prožít. Myslím, že žádné dítě si neumí představit, že jeho matka umí být tak...bezcitná, sobecká a tak špatná. Ale tak to prostě je.“ Pokrčila jsem rameny. „Ale už taková není.“ „To neznamená, že na to zapomenu.“ Harry si povzdychnul a vložil si do úst další kousek vafle. „To nic, Harry. Jsem smířena s tím, co je. A teď mám tebe, nic mi nechybí.“

Pohladila jsem ho po paži a on se usmál. „V kolik půjdeme?“

„Za hoďku bychom měli vyrazit.“ „Tak jo, chceš pomoct obléct?“ Zazubil se. „Jsi tak nápomocný.“ Zasmála jsem se. „Takový už jsem.“ Odstrčil prázdný talíř a pokrčil hrdě rameny.

„Tak pojď, půjdem nahoru.“ Chytila jsem ho za ruku a potáhla. Cestou jsem položila špinavý talíř do dřezu a vzala si čistou vafli, cestou ji snědla a dovedla Harryho do mého pokoje.

Přesně za hodinu jsme nasedli do auta a já Harryho navigovala, aby jsme bezpečně přijeli do léčebny, kde má matka je.

„A jsme tady.“ Harry zaparkoval, pak jsme vystoupili z auta a on zamknul. Obešel auto a chytil mě za ruku. Chvíli jsme hleděli na budovu, než jsme šli blíže a zazvonili.

Vždycky jsem byla z každé návštěvy nervózní. Určitým způsobem jsem se těšila, ale vždycky jsem měla na mysli, co všechno mi provedla.

Ošetřovatelé nás poslali na zahradu, kde máma byla. Vyšli jsme z budovy a uviděli krásnou zeleň, několik stromů a laviček. Na jedné jsem poznala svou matku. „Tam je.“ Kývla jsem hlavou ke starší dámě s dlouhými tmavými vlasy. Vždycky byla krásná, táta říkal, že jsem hodně podělila po ní. „Tak pojď.“ Popohnal mě a stisknul mou ruku.

„Ahoj mami.“ Promluvila jsem, žena se na lavičce otočila a usmála se, jakmile mě uviděla. „Amelie, jsem ráda, že si přišla!“ Jako by si nevšimla muže vedle mě, zvedla se z lavičky a objala mě, jakmile ke mě došla. Šokovaně jsem ji opětovala objetí a pohladila po zádech. „Chyběla jsi mi.“ Zašeptala mi do ucha. „Ty mě taky.“ Zamumlala jsem.

Nebyla jsem zvyklá na tohle chování, bylo to tak láskyplné.

Odtáhla se a podívala se na Harryho. Stál vedle mě a usmál se na mou mámu. „Jsem Harry, těší mě.“ Natáhnul k ní ruku. „Znám tě, a je mi líto, co se stalo.“

Všem bylo jasné, o čem mluví. Přijala jeho ruku a vtáhla si ho do náruče. Zasmál se a také ji objal.

„Tak si sedněte.“ Pobídla nás, sedli jsme si na jednu lavičku.

„Nevěděla jsem, že jste znovu spolu. To je moc dobře.“ Chytila mou ruku a stiskla ji.

Neviděli jsme se možná měsíc, z části jsem neměla čas a nechtělo se mi. Prostě, nemohu vymazat, co se stalo. Nejsem robot a mám pocity.

„Jsme, asi pár hodin. A Harry tě chtěl poznat.“ vysvětlila jsem. „Jistě, nemůžu říct, jak je mi líto, co se stalo. Ale teď jsem jiná a neumím si představit, že bych něco takového udělala.“

„To je v pořádku, Amelii jsem odpustil a všechno je dobrý.“ Harry se usmál, chytil mou druhou ruku a propletl naše prsty. „To jsem ráda. Od té doby, co jsem tady, všeho lituji. Stydím se za to, co jsem byla. Toužím potom, abys mi odpustila.“ Podívala se na mě s naději v očích.

„Neodpustila jsi mámě?“ zeptal se Harry.

Zavrtěla jsem hlavou. „Měla bys to udělat. Osvobodí tě to.“ Řekl a já se uchechtla. „Neudělám to dokud to tak nebudu cítit. Zatím to tak není.“ „Amelie.“ Harry mě napomenul, podíval se na mou matku. Ta pokrčila rameny. „To nic, nemůžu to po tobě chtít.“

„To máš pravdu. Nesmažeš to, co jsi udělala. Dost to ovlivnilo můj život.“ Podívala jsem se ji do očí. „Já vím, znovu se omlouvám.“ Opravdu vypadala, že ji to mrzí a věřila jsem tomu. „To říkáš stále. Ale potřebuji čas, srovnat se s tím.“ „Dobře.“ Přikývla.

„Chci jít.“ Zamumlala jsem, vstala jsem a ucítila, jak si mě Harry přitáhnul. Stáli jsme kousek od mámy. „Nemyslíš, že to přeháníš?“ zeptal se tiše. „Nemyslím. Ještě něco nebo budeš stále hájit mou matku? Celkem se divím, když ti kvůli ní zmizelo z účtu milion dolarů.“ „Zmizeli mi kvůli tobě.“ Opravil mě a já zamrkala očima. Ztuhla jsem a pomalu přikývla. „Máš pravdu.“ Vytrhla jsem se mu a odcházela pryč.

„Amelie!“ zakřičel na mě, zavrtěla jsem hlavou a rozběhla se. Potřebovala jsem být pryč.