Ale stejně mě miluješ, že? - 12.

Ale stejně mě miluješ, že?

12.kapitola

Opravdu jsem chtěla být sama, jenže Harry mě jednoduše doběhnul.

Cítila jsem ho za zády, následně jeho ruku, když mě chytnul za paži a otočil mě k sobě. „Neutíkej.“ Zamumlal a přitáhnul si mě k sobě. Stála jsem naproti jemu a bojovala se slzami.

Netušila jsem, že se tenhle den takhle zvrtne. „Nemyslel jsem to tak.“ Vysvětlil a zvednul mou bradu. „Ale myslel.“ Zašeptala jsem, hrdě se mu podívala do očí.

Chodíme spolu několik hodin a už se hádáme? Tohle je jako špatný sen.

„Ne, Amelie.“ Vzdychnul. „Asi si mi neodpustil, když si tohle řekl. Přála bych si, abys pochopil, čím sem si prošla, od chvíle, kdy mi tehdy matka zavolala a požádala mě o pomoc. Musela jsem se rozhodnout z minuty na minutu. Buď zůstanu s tebou a budu čelit výčitkám svědomí, že kvůli mě má matka umře, nebo ji zachráním a ztratím tě. Co bys udělal ty?“

Položila jsem mu otázku a utřela si slzu, která mi stekla po tváři. „Tak vidíš.“ Řekla jsem, když mlčel. „Ano, já tě okradla, ale kvůli koho. Uvědom si, že sem si to stále neodpustila a nikdy neodpustím. Takže, Harry, pokud tě to stále žere...řekni mi to. Jestli to má fungovat, musíme být upřímní.“ „Možná s tím nejsem smířený.“ Přiznal. „A stejně se mi můžeš podívat do očí?“ Spojila jsem ruce na hrudi a semkla rty.

Jako by se postupně všechno bořilo. „Amelie, já tě miluji. Kvůli tobě jsem schopen všeho.“ Pohladil mě po pažích a přitáhnul si mě blíže. „Prosím, řekni, že jsme v pohodě.“ Zašeptal naproti mým rtům. „Nechci ti lhát, Harry.“ Zamumlala jsem.

Vzdychnul. „Jen jsem chtěl, abys ji odpustila.“ Vysvětlil. „Proč? Tví rodiče tě nikdy nezklamali. Nevíš, jaký je to pocit stydět se za svého rodiče. Ale já ano, zklamala mě několikrát.“

„Každý si zaslouží druhou šanci. Lituje toho a změnila se.“ „Já vím, Harry. Jenže já se zlobím a není fér, že jsem odnesla vinu za její skutky.“ Zašeptala jsem. „Neplač, prosím.“ Vtáhnul mě do své náruče, zabořila jsem obličej do jeho trička a trhaně se nadechla. Prsty zajel do mých vlasů a políbil mě do nich.

V jeho náruči jsem se pomalu uklidnila, k tomu krásně voněl a já už necítila zlost, spíše něco jiného...chuť na něj.

„Chceš jít do auta? Ještě bych si chtěl promluvit s tvou mámou.“ Navrhnul, políbil mě na našpulené rty a já pokrčila rameny. „Klidně za mě.“ Chvíli jsem sledovala, jak se otočil a pomalu kráčel k mé matce, která nás celou dobu sledovala.

Otočila jsem se a odešla ze zahrady. Rozloučila jsem se s ošetřovateli a vyšla z budovy.

Došla jsem k autu a posadila se na vedlejší lavičku. Netušila jsem za jak dlouho Harry přijde, tak jsem se natáhla a zavřela oči. Ruce jsem skřížila na hrudi a odpočítala. Sluneční paprsky příjemně hladili mou tvář.

Nevím, jak dlouho jsem seděla, ale muselo to být pár minut. Užívala jsem si sluníčko, ale najednou jako by zašlo a vystřídal ho mrak. Pak jsem ucítila jeho rty, jak mě zajali v polibku. V šoku z neznáma jsem tiše vyjekla, jeho prsty chytil mou tvář a jazykem proniknul do mých úst. Zabručela jsem a objala ho kolem krku. Naklonil se a náš polibek prohloubil.

„Nějak se ti to líbí.“ Zasmál se mi do úst, když jsem si ho přitáhla zpět, jakmile se odtáhnul. „Taky, že sakra, dobře chutnáš.“ Olízla jsem si rty a usmála se.

„Můžeme jet.“ Oznámil mi, vytáhnul mě na nohy a popohnal mě k autu plácnutím po zadku. „No, jo...“ zahuhlala jsem a mířila ke své straně.

Nasedli jsme do auta, připoutali se a vyjeli. Po cestě bylo ticho, tak jsem se rozhodla to ukončit.

„O čem jste mluvili?“ zeptala jsem se zvědavě. „To ti řeknu u mě.“ Oznámil mi. „Zníš tajemně, Stylesi.“ Uchechtla jsem se a šťouchla do něj. „Všechno se dozvíš.“ Řekl a na pár sekund se na mě podíval. V očích neměl ani trochu humoru.

V tichosti jsme přijeli k domu Stylesů. Vylezla jsem z auta, Harry zaparkoval a pak se ke mě připojil.

Docela jsem se začala bát. Harry byl pořád potichu, normálně mluví a teď podivně ticho.

Dostala jsem strach, co mohla matka Harrymu nakecat.

„Chceš něco k jídlu? K pití?“ zeptal se, jakmile jsme vešli do kuchyně. „Stačí voda.“ Řekla jsem, sledovala jsem každý jeho pohyb. Dostala jsem láhev vody a sedla si naproti jej.

„Co ti řekla?“ zeptala jsem se. „No, dobře jsme si popovídali.“ Ušklíbnul se. „A sám nevím, čemu mám věřit.“ Dodal.

„Potřebuji odpovědi, Amelie.“

„Tak se zeptej.“ Pokrčila jsem rameny. „Já prostě nemohu uvěřit, že bys něco takového mohla udělat!“ postavil se a dlaněmi se opřel o barový pult. Hleděl na mě z výšky.

„Zeptej se mě.“ pobídla jsem ho tiše.

„Tvá matka mi řekla, že...že jsi byla těhotná a šla na potrat. Je to pravda?“ Cítila jsem, jak těžké pro něj bylo vyslovit tuhle otázku.

„Udělala si to?“ zašeptal, propichoval mě zelenýma očima, ve kterých se skrývala naděje, že zavrtím hlavou. Ale já nemohla.

„Ano, udělala.“