Ale stejně mě miluješ, že? - 17.

Ale stejně mě miluješ, že?

17.kapitola

„Ty to neuděláš.“ Zopakovala jsem a odstoupila od něj. Oči se mi plnili slzami.

„Celou dobu to na mě hraješ.“ Dodala jsem, přistoupil ke mě a chytil mě za paže. „Tak to není, Amelie.“ Vzdychnul.

„A jak to je?!“ Odtahovala jsem se od něj, nechtěla jsem, aby se mě dotýkal. Tušila jsem, že každou chvíli mi řekne sbohem.

„To, co jsi udělala je prostě neodpustitelné, věděl jsem to hned, co jsem se to dozvěděl od tvé matky a když si mi to přiznala, to byla poslední kapka.“ „Zavrhneš mě hned, když nevíš detaily, hm?“ ušklíbla jsem se. „Hraješ to celou dobu.“

„Ten týden, co jsem se ti neozval, jsem přemýšlel, co budu dělat. Věděl jsem, co musím udělat, ale představa, že nebudeš po mém boku, byla bolestivá.“ Hlesnul.

„A ano, přiznávám. Protahoval jsem to, protože jsem si tě chtěl ještě užít, tvou přítomnost. Jenže si tak hrozně tvrdohlavá a chceš odpovědi.“ Zamračil se. „Takže za to můžu nakonec já?“ Odfrkla jsem. „Jo, užiješ si mě a odkopneš mě. Jak příhodné.“

„Myslím, že je nám to jasné, Harry. Skončili jsme, co? Doufám, že toho budeš litovat, až mě uvidíš šťastnou s jiným. Protože ty jsi nebyl pro mě ten pravý, teď už to vím.“ Naposledy jsem se mu podívala do očí a rychle odešla do domu. Zavřela jsem dveře a pomalu po nich sjela.

Cítila jsem slané slzy klouzat po mých tvářích, ale musela jsem být silná.

Nevyhraje.

Po chvíli jsem se zvedla a došla do mého pokoje. Zachumlala jsem se do peřiny a nechala se zahřívat teplem. Asi mi to stále nedocházelo, je konec, jak prosté.

Natáhala jsem se pro mobil a najela na novou zprávu.

„On přišel, Camille. Je konec, navždy. A.“ Odeslala jsem a snažila se usnout. Doufala jsem, že se mi to podaří.

Došlo mi, jak moc mi Camilliny slova pomohli. Uvědomila jsem si, že Harry není ten jediný na světě, i když mi to tak připadalo.

Takže i když pár dnů bylo smutných, snažila jsem se tomu nepropadnout. Už jsem to jednou zažila a nechtěla jsem se k tomu vrátit.

Jakmile skončila poslední přednáška, rychle jsem si pobalila věci a vyšla z učebny. Před školou na mě, překvapivě, nečekal Harry, ale Camille. Usmívala se na mě už, jak mě uviděla a v rukou držela dvě kafe. „Och, ahoj zlato. Jsi moc hodná.“ Objala jsem ji a převzala jeho kafe. „Ahoj, jaká byla škola?“ Zazubila se. „Nekonečná. Poslední hodina mě zabíjí. Náš profesor si mluví sám pro sebe a nikdo tomu nerozumí. Takže bezva hodina.“ Zasmála jsem se.

„A Dean ti nemůže pomoct?“ Šťouchla do mě, otočila jsem se a zahlédla Deana, jak se na nás dvě kouká. Zavrtěla jsem hlavou a podívala se na Cam. „To není třeba.“ „Je fajn a šílí po tobě.“ „Camille, říkala si, že na světě je více chlapů než Harry a Dean. Chci potkat někoho nového.“ Namítla jsem.

„A to se mi líbí!“ usmála se, zachytila se o mou paži a vedla mě Londýnem.

„Co dnes plánuješ?“ zeptala se mě cestou. „Nevím, asi nic.“ Zamumlala jsem. „Ty?“ „Vyrazíme si, co?“ Očima na mě zamrkala. „No, normálně bych odmítla, ale dneska ti na to kývnu.“

„Wau, dneska válíš, kotě! Dobře, stavím se kolem deváté a připravíme se.“ Usmála se potěšeně.

Těsně po jedenácté hodině jsme vyrazili ven, díky tomu, že Camille každého zná, jsme se dostali do jednoho známého klubu.

Po vstupu jsme si šli hned objednat. Hodila jsem do sebe drink a rozhlédla se kolem sebe.

Nejsem typ, co by propařil noc, ale vypadalo to tady hezky, třeba to bude fajn.

„U parketu vidím pár hezkých chlapů.“ Řekla mi Cam do ucha. Pomalu jsem přikývla a cítila, jak mě čapla za ruku. Vedla nás k nim. Uff, nevěděla jsem, že to půjde tak rychle.

Stáli jsme blízko nich, když Cam zaklepala jednomu na rameno. Otočil se a jakmile nás uviděl, usmál se. „Ahoj krásky.“ Odhalil bílé zuby. „Ahoj, myslela jsem, že bys nás mohl pozvat na drink.“ Zamrkala na něj umělýma řasama. „Och, náhodou jsem o tom přemýšlel, jakmile jste vešli do klubu.“

To určitě, nepatrně jsem se ušklíbla.

„Koho to tu máš?“ uslyšela jsem za ním, přes hudbu toho nebylo moc slyšet. „Dvě krásný roštěnky, máš zájem?“ Blbeček se zazubil na kámoše, ten se dostal zpoza něj a ukázal nám svou tvář.

Zalapala jsem po dechu, když jsem uviděla jeho obličej. Překvapeně vytřeštil oči, jakmile si mě prohlédnul v krátkých šatičkách.

„Amelie.“ Harry zašeptal, hodil naštvaných pohled na Camille, která se zamračila a stoupla si přede mě. „Rozmysleli jsme si to hoši, mějte se.“ Čapla mě za ruku a odcházeli jsme.

Náš odchod netrval dlouho, ucítila jsem, jak sevřel mé zápěstí. „Počkéj.“ Zaprosil.