Ale stejně mě miluješ, že? - 18.

Ale stejně mě miluješ, že?

18.kapitola

„Amelie, stůj!“ Nehodlal mě pustit, přitáhnul si mě k sobě a já mu najednou koukala do očí.

Šokovaně jsem zamrkala. „Neutíkej mi.“ Vzdychnul, dlaně omotal okolo mého pasu a já netušila, co mám dělat.

Nebyla jsem připravená vidět ho. Ještě ne. Byl to moc krátký čas, co jsme se rozešli.

„Co chceš?“ zeptala jsem se, chytila jsem jeho ruce a snažila se dostat z jeho sevření. Jeho dlaně dokonale pasovali k mému pasu. Ale to nebylo důležité.

„Chybíš mi.“ Přes mou snahu, si mě přitáhnul blíže a šeptal mi do ucha. „Na nic jiného nemůžu myslet, jenom na tebe.“ Cítila jsem z něj alkohol a jeho přirozenou vůni.

„Proč mi to říkáš? Tys to tak chtěl.“ Bezmocně jsem se mu podívala do očí. „Jsi krásná, sluší ti to.“ Pohladil mě po tváři a olíznul si rty. „Přestaň.“ Zašeptala jsem. Zmateně se na mě podíval.

„Ty ses rozešel semnou, pamatuješ? Proč mi to děláš?“ „Miluji tě.“ Zamumlal.

Zavrtěla jsem hlavou. „Tohle říkáš, aby ses cítil dobře. Ale není to tak. Krmíš mě těmihle žvásty, abych ti znovu uvěřila. Neudělám to.“ „Proč mi nevěříš?“ zeptal se.

Camille za mě odpověděla. „Protože sis to už u ní posral, Harry. Kdybys ji opravdu miloval, odpustíš ji to. Místo toho sis s ní hrál, tak to je. Teď nás nech být.“ Nedůvěřivě se na něj podívala, pomohla mi z jeho náruče a my jsme odcházeli.

Když jsem se naposledy ohlédla, uviděla jsem jeho zlomený pohled.

Vyšli jsme před budovu, zničeně jsem si vydechla a snažila se zadržet slzy. „Bože, to bylo tak hrozné.“ „Zvládla si to!“ řekla Cam a objala mě. „Ten jeho pohled mě zničil.“ „Sám si za to může. Bože, pokaždé, co se někde objevíme, on je tam taky...“ Zabručela.

„Chvíli jsem myslela, že mu odpustím.“ Šeptala jsem, sedli jsme si na lavičku. Prsty jsem si projela vlasy. „Udělala jsi všechno dobře, jsi silná a teď vidíš, jak je slabý on.“ „Už tohle nechci zažít. Chci domů.“

„Jdeme.“

Za hodinu jsem byla doma, okoupaná a zrovna jsem si lehnula do postele, když jsem uslyšela svůj mobil. Šáhla jsem na noční stolek a vzala ho do ruky. Zjistila jsem, že mi přišla sms.

„Říkala jsi, že každý dělá chyby...já také.“

Bylo to od něj. Hleděla jsem na těch několik slov, stále si to přečítala a uvažovala jestli odepíšu.

Nakonec jsem mobil vypnula a pokusila se usnout. Samozřejmě jsem usnula, ale stále jsem na něj musela myslet. Provázel mě i ve snech.

„Rozhodla jsem se ti pomoct.“ Řekla Camille. „Co plánuješ?“ zeptala sem se podezřela, rozesmála se díky tónu mého hlasu. „Neboj se, není to nic nezákoného.“ Ujistila mě.

„Bezva, ven s tím.“ „Dohodla jsem ti rande.“ Pokrčila rameny. „Co?“ Vyjekla jsem, došlo mi, jak to znělo a zeptala se znovu. „Sama si říkala, že chceš poznávat nové lidi. A tenhle chlapík se ti bude líbit, určitě chutná lépe než čokoládový dortík.“ „Proč si to myslíš?“ Uchechtla jsem se. „Vypadá tak.“ Zasmála se.

„Jak se jmenuje?“ „Takže souhlasíš?“ Nadšeně se usmála a zatleskala si. „Co mi zbývá?“ ušklíbla sem se. „Právě.“ Mávla rukou a sedla si ke mě. „Takže, jmenuje se Oliver a je mu 23 let. Studuje na Vysoké škole a vím o něj, díky mému známému. Ten se zaručil, že to není nějakéj hajzlík, takže za pokus nic nedáš.“ Lehce pokrčila rameny. „No a vypadá jako Bůh sexu, podle fotky.“ „Jen, aby.“ Vyplázla jsem na ni jazyk. Zasmála se a podala mi papírek s jeho číslem.

„Nevím, jestli jsem na to připravená.“ Zamumlala jsem potichu. „Přece jen, je to krátká doba, co jsme se s Harrym rozešli a přenést se přes něj nebude lehké.“ „Proto ti nabízím Ollieho. Jen to zkus. Vyjdete si, popovídáte si...to je vše. Nenutím tě vzít si ho a plánovat si šťastnou rodinku.“ „Uff, toho jsem se přesně bála.“ Zasmála sem se.

„A co se týče Harryho, četla jsem, že zítra odjíždí jejich skupina na turné. Nebude tě moct otravovat.“ „To je úleva.“ Ušklíbla jsem se.

„Není to lehké, ale my to spolu zvládneme, ano?“ Chytila mě za ruku. „Víš, co se mi na tobě tak líbí? Vidíš do mě jako nikdo. Nemusím nic říkat a ty víš na to myslím.“ Pověděla jsem Camille. „Jsem velmi empatická.“ Usmála se.

Byla jsem statečná a Oliverovi nakonec zavolala. Po druhém zazvonění to zvednul a promluvil, měl velmi příjemně chraplavý hlas. Domluvili jsme se na zítřku, slíbil mi oběd v jedné restauraci, takže jsem se celkem i těšila.

Kolem půl jedenácté dorazila Camille s povinnosti pomoct mi připravit se. Brala to velmi vážně. Táta se trošku vidil, co se to děje, ale raději se neptal a odešel do obýváku.

„Chudák taťka.“ Usmála sem se, Cam mávla rukou a vytáhla ze skříně nějaké oblečení. „Tak, co si asi vezmeš...“ zamýšlela se.

„Cam, je tam chladno. Džíny a svetr, to je jasný.“ Po mém názoru se uchechtla a odfrkla navzájem. Sedla sem si na postel a sledovala ji. „Nezmrznu kvůli hezkýmu chlapovi.“ Zavrtěla jsem hlavou. „No, jo.“ Zamumlala. Hodila na mě nějaké oblečení se slovy. „Obleč si to a přijď se mi ukázat.“ Raději jsem ji poslechla a udělala, co řekla.

Po 15 minutách převlékání jsem ji stopla. Džíny vyhrály, dostala jsem krásnou károvanou košili a bundičku. Nakonec mě nalíčila, nechala mé vlasy rozpuštěné a vypustila mě do světa.

Přiznávám, že jsem byla nervózní, když jsem šla. Věděla jsem, že za pár minut budu u té restaurace a srdce mi bušilo, jako šílené.

Nasadila jsem si sluchátka zapnula si hudbu. Během cesty jsem vytáhla mobil a hledala nějakou písničky, aniž bych zvedla hlavu a podívala se na cestu, narazila jsem na někoho.

„Sakra, omlouvám se.“ Vyhrkla jsem a podívala se na poškozeného. „Koukej se na ces...“ Jakmile zjistil, kdo do něj vrazil, zapomněl slova a oči přišpendlil do mých. „To jsem nechtěla.“ Zašeptala jsem, sluchátka mi mezitím vypadla z uší, schovala jsem je do kapsy a vytáhla kapesník.

Harry stále držel v ruce papírový podnos s třemi vylitými kafi. „Přežiju to.“ Řekl a já rychle utírala velké stopy kávy na jeho kožené bundě. „To nevadí.“ Chytil mé zapěstí a vyhodil kelímky vedle do koše.

Netušila jsem, co mám říct, jen tam stál a držel mou ruku. „Jak se máš?“ zeptal se po chvíli.

Opravdu se ptá? „Báječně.“ Ušklíbla jsem se. „A mám naspěch, tak se měj.“ Dodala jsem a obešla ho. „Kde jdeš?“ Srovnal semnou krok. „Hm, nejdeš semnou.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Jo, musím koupit nové kafe, Louis by mě zabil, kdybych nepřinesl kofein.“ Ušklíbnul se, trochu jsem se usmála. „Máš mou košili, teda, tu jsem ti koupil.“

Bunda byla zapnutá do poloviny, prsty zavadil o látku a zastavil mě. „Kde spěcháš?“ Olíznul si rty. „To není tvoje starost.“ Pokrčila jsem rameny. „Takže se k sobě teď budeme takhle chovat?“

„Slyšela jsem, že vám začíná turné.“ Poznamenala jsem. „Jo, dlouho budu pryč.“ Přikývnul. „To je dobře.“ „Protože mě neuvidíš?“

„Nebudu se bát, že tě někde potkám.“ Řekla jsem upřímně. „Tolik tě to otravuje?“ ušklíbnul se. „Chceš slyšet pravdu?“ „Ano.“ Přikývnul.

„Bolí mě to. Říkám si, jestli někdy přijde doba, kdy to nebude pořád tolik bolet.“

„Amelie.“ Prsty zavadil o mou ruku.

„Ne, Harry. Já se to naučím. Jen mi to chvíli bude trvat. Teď musím jít.“ Odtáhla jsem se.

„Máš snad rande, nebo co?“ Uchechtnul se. „Jak si to poznal?“ zeptala jsem se, na tváři mi hrál ůšklebek. Byl potichu. „Harry, já musím jít dále, jak jinak to mám přežít? Každý pokus se počítá. Snad to pochopíš.“ Otočila jsem a kráčela dále. Přála bych si, aby jeho pokled tolik nepálil.

Znovu jsem si zapnula hudbu do sluchátek a když naskočila zelená na semaforu, přecházela jsem ulici.

Slyšela jsem, jako by na mě někdo křičel, ale moc jsem to nevnímala. Najednou jsem se otočila a uviděla řítící se auto. Šokovaně jsem vykřikla, když do mě uprostřed přechodu vrazil. Cítila jsem prudký náraz a naposledy uslyšela jeho, jak křičí mé jméno.