Ale stejně mě miluješ, že? - 3.

Ale stejně mě miluješ, že?

3.kapitola

Milý –už ne můj, i když toužím, abys zase byl- Harry,

odepisuji, jak sis přál.

Píše se mi těžce, protože vím, že všechna bolest, která byla vložena ve tvém dopise, je způsobena mnou a to mě bolí. Bláhově jsem si myslela, žes to překonal a dokázal si začít znovu žít. Myslela jsem, že jsem jediná, která stále cítí tu bolest v srdci, ale nejsem.

Musela jsem si utírat mokré tváře od slz při čtení tvých pravdivých slov.

Tolik bych si přála, abych ti nějak mohla pomoct. Přála bych si, abys byl znovu šťastný, protože mě ničí, že se trápíš kvůli mě, ať už mi věříš, nebo ne.

Chtěl si odpovědi na tvé otázky a tady jsou. Toužila jsem ti všechno říct, ale nemohla jsem. Byla jsem na to sama a musela jednat. Musela jsem si vybrat a vybrala si mámu. Ačkoli nemám tebe, tak je to výhra. S mámou se vídám jednou za dva týdny v léčebně. Myslím, že si slib, že se z toho dostane, vzala k srdci...s jasným uvědoměním, čeho jsem se kvůli ní vzdala. Tebe.

Jak to bude dále, Harry? Jak ti mám odpovědět na otázku, na kterou nemám odpověď? Protože já netuším, jak budou naše životy pokračovat.

Přál by sis, aby naše světy byli navždy rozděleny? Já si to nepřeji, protože nikdy nepřestanu milovat tvou krásnou duši. Ale já si tě nezasloužím. Svou šanci jsem prošvihla a už teď je mi do pláče, když vím, že nikdy znovu neochutnám tvé rty, nikdy neucítím tvé pevné objetí.

A můžu si za to sama.

Prosím, pokus se žít dál a zamiluj se do slečny, která spraví tvé srdce, které jsem tak poničila. Udělej to pro mne. Nemůžu žít s pocitem, že jsem ublížila někomu tak nádhernému.

Prosím, Harry...

...ty víš, že navždy Tvá Amelia.

Utřela jsem si tváře a zamrkala, abych odehnala slzy. Potom jsem napsala Camille.

„Po tomhle se k tobě vrátí.“ Zamumlala po deseti minutách, kdy přiběhla ke mě domů a přečetla si, co jsem napsala. „Jak tě napadají ty slova? Je to úžasně smutné.“ „To je od srdce, Camille.“ Ušklíbla jsem se na ni. „Myslíš, že odepíše?“ zeptala jsem se tiše, když se pořád koukala na popsaný kus bílého papíru. „Jo, napíše tam ´ Jdu si pro tebe, čekej, puso.´. Pak to pošle a než to k tobě dorazí, přijde i on. To bude překvápko.“ „To není vtipné.“ namítla jsem.

„Já mluvím vážně. Já do něj doslova vidím. Možná bych měla studovat psychologii.“ Zamyslela se. „Vážně, miluje tě a je nasraný, smutný a raněný...taková kombinace volá o návrat. Teď si mu vše vysvětlila. Proč by tě furt odstrkoval?“ „Protože jsem ho podvedla? Zklamala jeho důvěru? Sakra, přemýšlej! Nic nemění fakt, že jsem to udělala, i když ví proč.“ Pokrčila jsem rameny.

Vzala jsem dopis z jejich rukou a založila ho do obálky. Pečlivě jsem napsala adresu a schovala do tašky. „Ráno ho pošlu.“

„Tak fajn. Já půjdu, ráno vstávám, Am.“ Camille vstala z mé postele a objala mě. „Dobře, hezky se vyspi.“ Stiskla jsem ji v náruči. „Ozvi se, když odepíše.“ „Jistě, šéfe.“ „Šikula.“ Usmála se a já ji šla doprovodit ke dveřím.

Počkala jsem, až byla nedohlednu a zavřela jsem dveře.

„Ahoj tati.“ Vešla jsem do kuchyně, taťka stál u plotny a o něco se snažil. „Ahoj zlatíčko, máš hlad? Vařím.“ „A co to bude, až to bude?“ Nakoukla jsem přes jeho rameno. „Čína s nudlemi, dáš si?“ „Od kdy tohle umíš?“ Podivila jsem se. „Susan mě pár věcí naučila.“ Usmál se na mě. „Jo, tak Susan.“ Pousmála jsem se. „Co je? Je to kolegyně z práce, nic víc.“ Pokrčil rameny.

„Jistě, vždyť mě do toho nic není. Ale trávíte spolu hodně času, ne?“ zeptala jsem se a opřela si bradu o jeho rameno a objala ho kolem pasu. „Je to milá kolegyně.“ Znovu se usmál.

„Jo, takhle...tak si čínu ráda dám.“ Souhlasila jsem. „Dobrý výběr.“

Lepší než chleba s máslem...

HARRY

„Ještě autogramiáda a hurá domů!“ Kolem mě poletěl Liam a skočil na chudáka Nialla. Ten se rozesmál, i když se málem zřítili k zemi. Zayn mě objal kolem ramen a vedl do velké místnosti.

„Unavený, co?“ pousmál se a podíval se do mé tváře. „Jak dítě, potřebuji spánek.“

A další dopis...

Prahnul jsem po dalším jako alkoholik po chlastu.

Vešli jsme dovnitř a uviděli spoustu fanoušků čekající na nás. Usadili jsme se za stoly s velkou kupkou fotek.

Začla autogramiáda a já vytvářil falešné úsměvy, fotil se a podepisoval.

Neměl jsem chuť usmívat se. Tu chuť jsem ztratil před několika měsíci a stále jsem ji nenašel.

Když mi včera přišel dopis od Amelie, chvíli jsem váhal, zda ho zničit nebo přečíst ho. Neodolal jsem a otevřel ho. Přečíst ho mi zabralo chvíli a po zbytek večera jsem si ho předčítal a rozebíral každé slovo. Přemýšlel jsem, jestli mám odepsat, co bych vlastně napsal...a když jsem vytáhnul čistý papír, rozepsal jsem se, ani nevím, jak.

Psal jsem, co mi přišlo na jazyk. Byl jsem naštvaný na život, na svět a na toho nahoře, že dopustil, aby se to stalo. Byl jsem nasraný na Amelii, že mě zradila, byl jsem nasraný, že mi zlomila srdce a odešla pryč. Byl jsem nasraný, protože jsem ji miloval nejvíc, jak jsem mohl a vlastně ani nepřestal. Nedokázal jsem na ni zapomenout, i když jsem se snažil.

Chlast, večírky, ženy...

Chlast utlumil a ztupil tu bolest. Párty, na které jsem chodil, jsem propařil do rána a opíjel se. A ženy? Snažil jsem se užívat si jejich pozornosti, a že ji bylo dost. Jenže já nemohl. Jediná holka, co mě zajímala, byla ta, co měla zelené oči a tmavé kučeravé vlasy. Ta, díky, které jsem byl v hajzlu...teda pořád jsem.

Celou dobu jsem si myslel, že mě využila, že jsem pro ni byl kasička s penězi a nikdy ke mě necítila, co já k ní. Včera jsem zjistil, že to tak nebylo.

Okradla mě a dostala tím svou matku ze smyčky smrti. Zachránila ji a ochránila svou rodinu před bolestivou zkázou.

Zanechala mě zlomeného a odešla. A já po ní stále toužím.