Ale stejně mě miluješ, že? - 20.

Ale stejně mě miluješ, že?

20.kapitola

„Myslela jsem, že už nepřijdeš.“

Trvalo několik minut než vstoupil dál.

„Myslel jsem, že ti Camille vyřídila, že přijdu později.“ Uslyšela jsem tátův hlas, otočila jsem se a uviděla ho, jak došel k mé posteli. Ach, chabě jsem si myslela, že je to Harry.

Uvěznil mě v jeho silné náruči, usmála jsem se. „Chyběl si mi, tati.“ Zamumlala jsem do středu jeho hrudi. „Ty mě taky, holčičko! Jak se cítíš? Doktor říkal, že budeš v pořádku.“

„Už je to lepší, sestřička mi něco dala na bolest hlavy.“ „To je dobře.“ Jemně se odtáhnul a pohladil mě po tváři. Posadil se na kraj postele a držel mou ruku. „Tolik jsem se o tebe bál.“ „Jak ses o tom dozvěděl?“ zeptala jsem se. „Harry mi zavolal, pověděl mi, co se ti stalo a že právě jede v sanitce. Hned jsem vyrazil do nemocnice. Rovnou jsem zavolal Cam, chvíli ječela jako pominutá.“ Řekl a já se zasmála. „To je celá ona.“ Přikývla jsem.

„Volal jsem také tvé matce.“ „Opravdu?“ zašeptala jsem. „Má to právo vědět.“

Pokrčila jsem rameny. Bylo mi to jedno. „Vím, že se pořád zlobíš, ale stejně je to tvá matka a bojí se o tebe.“ Zamumlal. „Já se nezlobím, jen nedokážu zapomenout.“ Pípla jsem, sklonila jsem hlavu a sledovala jeho dlaň tisknoucí tu mou. „Nikdy nezapomeneš, ale časem to nebude tolik bolet. Přejde to.“ Pověděl. „Budu ti věřit, tati.“ Smutně jsem se pousmála.

„Mýlím se, nebo jsi čekala někoho jiného, když jsem přišel?“ zeptal se. „Nemyslíš.“ Uculila jsem se vinně. „Harry?“ Přikývla jsem. „Tolik jsem o něm slyšela, jak hrdinky se zachoval a on se mi vyhýbá. Poprosila jsem Cam, aby ho sem poslala, ale on nepřišel.“ „Možná se něčeho bojí.“ Pokrčil rameny. „Čeho?“ vzdychla jsem. „Vás dvou.“ „Jak to myslíš?“ zasmála jsem se.

„Nechce se znovu spálit.“ „Ty jsi s ním mluvil?“ zeptala sem se. „Kdepak, to jsou zkušenosti, zlato. Nikdo se nechce znovu popálit.“

„Ale mohl bych jít ven a hodit ti ho do dveří, co?“ Mrknul na mě. „Nemůžu se rozhodnout, jestli si lepší ty nebo on.“ Zazubila jsem se. „Samozřejmě, že já.“ Odpověděl si táta. „Ale udělám ti radost.“ Dodal a usmál se. „Díky.“ Znovu se objal a za chvilku odešel z místnosti.

Mohli uběhnout dvě minuty, když se dveře mého pokoje znovu otevřeli. A konečně to byl Harry, který do nich vešel.

Celá situace mi přišla divná, jeho chování mě mate a já se nemohla dočkat, až si to vyříkáme.

„Jen pojď dále.“ Pobídla jsem se, ruce si strčil do kapes a došoupal se ke mě.

Ukázala jsem na něj prstem, aby postoupil dále. Poslechnul mě, poplácala jsem na vysezenou část postele, na které seděl předtím táta. Harry si sednul a podíval se na mě.

„Pojď blíž, musím ti něco říct.“ Řekla jsem, přitom si zkousla spodní ret. Zamračil se a opravdu se naklonil blíže. Dlaně položil okolo mých boků, abych mu něco mohla zašeptat do ucha.

Ale to nebyl ten důvod, rychle jsem otočila jeho tvář a přitiskla se k jeho rtům.

Nečekal tenhle obrat, pootevřela jsem rty a vychutnávala si, jak se naše rty otírali. Na chvíli ztratil sebekontrolu a jeho rty spolupracovali. Ucítila jsem krátký dotyk našich jazyků, než se náhle odtáhnul. Sklonil hlavu, naše tváře byli kousek od sebe a jeho víčka byla zavřená.

„To nemůžeme.“ Zašeptal. „Celou dobu jsem myslela jen na to, až tě políbím.“ Upřímně jsem vydechla a olízla si rty. Stále jsem ho cítila. „Myslela jsem, že bys to chtěl.“

„Amelie.“ Vzdychnul. „Já to chci, ale...“ zaseknul se.

„Nechceš se znovu spálit?“ Otázala jsem se, nadzvednul hlavu a jeho oči se otevřeli. „Já vím, že nám osud moc nepřeje, vždycky se něco stane a já to pokazím. Ale nechci se tě vzdávat, Harry.“ Vzdychla jsem. „Je možné někoho tolik milovat?“

„Vždycky se něco stane, Amelie. A neříkám, že tě nemiluji, protože to bych lhal, ale už to nechci zažít.“ „Jo, chápu.“ Zamumlala jsem.

„A ano, myslím, že jsme schopni někoho tak moc milovat, až to bolí.“ Odpověděl.

„Co chceš dělat?“ zeptala jsem se.

Celou dobu jsem si myslela, že to spravíme, že všechno bude v pořádku, ale nakonec to bude jinak. „Chci začít znovu, od začátku.“ „Nechceš se vídat?“ Zhluboka jsem se nadechla. Zavrtěl hlavou „Chci, abychom byli přátelé. Uvidíme, co bude pak.“ Odpověděl.

Copak můžeme být přáteli, když už jsme dávno přešli lajnu milenců? „Takže kamarádi.“ Řekla jsem. „A kamarádi si ve všem pomáhají, to plánuji.“ Řekl.

„Hm, jak to myslíš?“ zeptala jsem se. „Tak, jak slyšíš. Až pojedeš domů, budeš potřebovat pomoct, když máš teď nohu v sádře. A já tam budu a vždy ti pomůžu!“

Jakmile to řekla, zasmála jsem se, ale on byl vážný. „To je snad vtip? Otec ti to nedovolí.“ „Sám mi to navrhnul.“ Pokrčil rameny. „To je blbost. To bys u nás musel i spát.“ Založila jsem ruce na hrudi. „Jistě, budu.“ „Takže můj táta ti řekl, že u nás budeš spát a starat se o mě?“ Uchechtla jsem se. „Navrhnul mi to, promyslel jsem to a souhlasil. Přes den je v práci a ty teď nikam nemůžeš, takže u tebe budu já a kdykoliv ti pomohu.“

„To se mi snad jen zdá.“ Vzdychla jsem.

Na jednu stranu to zní skvěle, že bude semnou, ale každý den, každou minutu? Vždyť se z něj zblázním! K tomu fakt, že je to můj nový kámoš, se ho nemohu dotýkat a zneužívat jeho krásné Bohem stvořené tělo.

„Takže budeš moje sestra, jo?“ Nazvedla jsem obočí. „Spíše bych to nazval ´Zdravotní bratr´.“

„Hm, sestra zní lípe.“ „Amelie!“ Napomenul mě. „Co? Už ti lezu na nervy? Těš se, až budeme doma. To budu protivná a k tomu nadržená.“ Ušklíbla jsem se. „Klidni hormony.“

„Pff, nejraději bych ti strhla tyhle džíny.“ Nehty jsem přejela po jeho stehnu, oči se mu rozšířili, když pomalu vydechnul. „A pak tě...“

„Snad neruším!“ Tátova hlava se objevila ve dveřích. „Pojďte dál!“ Vykřiknul Harry, mou ruku odtáhnul dále od jeho nohy.

„Tati, proč ses mi nezmínil, že Harry bude moje zdravotní sestra?“ Mrknula jsem na něj. Pokrčil rameny. „Překvapení si vždycky nechávám na konec, zlato.“ zasmál se. „Tedy, jak vidím, skvěle se bavíte, tak bych měl jít a nechám vás osamotě!“ Zmínil, zatímco viděl můj „nadšený“ výraz. „Nechodťe.“ Harryho najednou čapnul za ruku a zasmál se, jakmile mu to došlo a pustil ho. „Budeme rádi, když se tu s námi posadíte.“ „Kdepak tati, klidně běž a vyřid si, co potřebuješ! My jsme ještě neskončili.“ Otočila jsem se na Harryho.

„Fajn, zatím!“ Táta mi vtisknul rychlou pusu na čelo a zmizel z pokoje.

„Tak jsem mluvila s Cam, jsi pěkný tajnůstkář.“ Oznámila jsem mu. Protočil očima a vstanul. Došel k oknu a opřel se o něj. „Co ti říkala?“ zeptal se.

„Třeba, že si přespal u mé postele a hádal se o tom se sestřičkami? Musím říct, že mě dojalo, že si to udělal a zůstal tady.“ „Měl jsem o tebe starost.“ Otočil hlavu a podíval se na mě. „Další věc, to ti snad ruplo v bedně, že jsi zrušil turné?“

Uchechtnul se a obrátil se, záda se opřel o zeď. „Nezrušil jsem ho, jen pozastavil. Za měsíc začne.“ „Ale i tak, Harry...“

„Prosím, nevyčítej mi to.“ Zavrtěl hlavou. „Nevíš, jak jsem se cítil, když si bezvládně ležela na silnici. Poprvé za svůj život jsem se cítil, jako by kus ve mě umřel. Na několik sekund jsem si myslel, že jsem tě ztratil a bylo mi hrozně. Naštval jsem se na tebe, protože jsem tak tvrdohlavý a nedokázal ti odpustit. Najednou mi došlo, jak moc jsem chyboval.

Když jsem vedle tebe seděl v sanitce a držel tě za ruku, věděl jsem, že to udělám, že se pokusím turné pozastavit. Ty jsi pro mě důležitější než moje kariéra. To ty mě děláš šťastnou.“

Sledovala jsem, jak se pomalu přesunul zpět k mé posteli. Sednul si, jeho dlaně spočinuli znovu vedle mých boků a naklonil se ke mě.

Trhaně jsem se nadechla z jeho blízkosti. „A protože bez tebe nemůžu žít, udělám vše, abys byla zdravá a zajistím, aby se ti nic nestalo.“ „Nemůžeš beze mě žít?“ zašeptala jsem, přitom jsem se mu dívala do zelených tůní.

Přikývnul. „Kdybych ti tehdy odpustil, nebylas bys včera na přechodu a ten chlap by tě nepřejel. Nešla bys na to blbé rande, aby ses pohnula dále a byla tak silná, jak říkáš.“ Ušklíbnul se.

„Je to moje chyba.“ „To není pravda!“ Vyhrknula jsem.

Svěsil hlavu a jeho oči se zavřeli. „Harry, prosím. Neobviňuj se z něčeho, za co nemůžeš. To já tam šla, rozhodla se projít přechod a to, že ten chlap tam jel, byla náhoda. Tak se na mě podívej.“ Zvedla jsem jeho hlavu. „Nemůžu sledovat, jak se trápíš, tak to nedělej.“ Zamumlala jsem.

„Přátelé?“ Jeho oči se přivřeli. „Pokud to tak chceš, tak ano.“ Vzdychla jsem.

Zvednul ruku, cítila jsem, jak jeho prsty vjížději do mých vlasů a nakonec se sevřou kolem týlu. „Tenhle je přátelský.“ Zašeptal a políbil mě.

Netuším, jak vypadají přátelské polibky, ale pokud jsou tak intenzivní jako tenhle, mile ráda v nich budu pokračovat.

Neodolala jsem a objala ho kolem krku. Uslyšela jsem jeho zavrčení, otevřela jsem ústa a brala vše, co dával.