Ale stejně mě miluješ, že? - 22.

Ale stejně mě miluješ, že?

22.kapitola

„Připadám si jako invalida.“

Zamumlala jsem na příjezdové cestě. „Co si to zas mumláš?“ Okřiknul mě Harry, obešel auto a otevřel mi dveře. „Nestarej se, zdravotní sestro.“ Vyplázla jsem na něj jazyk.

„Mám tě vzít do náruče, nebo mi vlezeš na záda?“ Zeptal se, poškrábal se na hlavě a ruku si dal v bok. Vypadal roztomile.

Zkousla jsem si ret a zadívala se na něj. „Na záda.“ Odpověděla jsem. Pokrčil rameny a otočil se.

„Je to vtipné.“ Řekla jsem, sklonil se a já se mu přitiskla na záda, chytil mě dlaněmi pod koleny a narovnal se. „Kdybys mě přenesl přes prach, bylo by to, jako bychom se vzali.“ Uvědomila jsem si.

„Jednou to tak uděláme.“ Zamumlal, bokem žduchnul do dvěří a zavřel je.

„Slyšela jsem tě.“ Upozornila jsem ho. „Já vím.“ Klidně odpověděl.

Hlavu jsem položila na jeho rameno a nadechla se jeho vůně. Nestihla jsem si to užít, už jsme stáli u dveří a on se sklonil, abych se mohla postavit.

Odemknula jsem a otevřela dveře. Doťapkala jsem se do obýváku a zmoženě si sedla na gauč.

„Chceš napít, nebo máš hlad?“ Moje ošetřovatelka v nesnázích se snažila, stále vedle mých nohou, stáhla jsem ho za ruku k sobě a jakmile padnul na gauč, objala jsem ho kolem pasu a hlavu opřela o jeho hruď. „Stačíš mi ty.“ Zamumlala jsem, zavřela oči a ucítila jeho ruku v mých vlasech.

„Kdybych věděla, že mi budeš dělat zdravotní sestřičku, tak se nechám přejet dříve.“ Řekla jsem po chvíli, uslyšela jsem, jak se jeho hruď natřásala díky jeho smíchu, pak utichnul. „Nikdy to nedělej.“ Zašeptal, ucítila jsem jeho rty v mých vlasech. „To byl vtip, kámo.“ Protočila jsem očima.

„Opravdu se na to cítíš, abys spal každou noc na tomhle gauči? Pokoj navíc nemáme.“ „Přežiju to.“ Namítnul. „Nebo ti pak budu dělat masáže.“ Uslyšela jsem jeho smích. „Mohlo mě napadnout, že to řekneš. Půjdu ti vybalit věci, odpočívej.“ Odtáhnul se ode mě a odešel z místnosti.

Se zabručením sem se rozvalila na gauč.

Bylo na pytel mít nohu v sádře. Znemožňuje to dělat tolik věcí. Třeba chodit. Uff, ani nechci vědět, jak to bude s koupáním.

Harry si zřejmě velmi věří, když si myslí, že nám dvou v jednom domě vydrží přátelství. Hm, já s tím nepočítám, jestli si myslí, že se vydržím na něj jen koukat a nic neudělat, mýlí se. Já tak silná nejsem.

Dříve jsem myslela, že ano. Ale to byl daleko ode mě. Teď je tak blízko, že pochybuji o sobě.

Možná bych dále rozebírala náš nový přátelský status, ale můj mobil začal vyzvánět.

Popadnu ho a stisknu volat, protože je mi jasné, že volá Camille.

„Ahoj marode.“ Oslovila mě. „Och, ahoj, jsem ráda, že mám novou přezdívku. Harrymu se ty jeho nové nelíbili.“ Usmála jsem se. „Opravdu nelíbili? Jsem v šoku!“ „Já také.“

„Hele, mám pro tebe překvápko!“ řekla. „Povídej!“ „Mám pro tebe krásný, urostlý a živý dárek jménem Oliver.“ Odpověděla. „Cože?“ Má ústa vytvarovala písmeno O. „Myslím, že Harry nebude nadšený, když si dáš doma rande s jiným chlapem. To mu jeho pobyt znepříjemní.“

„Jsi potvora, miluju tě.“ Zamumlala sem. „Já vím, já tebe též. Takže řekni ošetřovatelce, ať tě hezky obleče a připraví, budeš mít rande. Ostatní obstarám já, těž se na něj.“

„Co mu mám říct?“ Srdce se mi rozbušilo z pomyšlení, že mu budu muset říct o mém rande. „Že máš rande, ať pohne kostrou a dělá svou práci.“ „Já si nejsem jistá, jestli mu chci tohle udělat.“ Zašeptala jsem, nervozitou jsem si zkousla ret. „Broučku, vy jste přátelé nebo ne? Co je na tom špatného, když máš rande? Musíš jít dále, přece to víš, a on to ví také.“

„Máš pravdu.“ Přikývla jsem. „To víš, že mám. Jste přátelé.“ Zopakovala. „Speciální přátelé.“ Vyhrknula sem. „Jak to myslíš?“ zeptala se. „Jsme speciální přátelé, kteří se milují.“

Najednou jsem uviděla za sebou stát Harryho, stál opřený paží o stěnu a oči měl přihmouřené.

Musel mě slyšet. Dech se mi zatajil.

„Kouká na mě.“ zašeptala jsem. „Panebože, z něj je už i stalker? Co z něho vyroste...“

„Ahoj Camille, tady ošetřovatelka v nesnázích nebo zdravotní sestra, můžeš mi prozradit, co to vy dvě vymýšlíte?“ Sebral mi mobil, propichoval mě nebezpečným pohledem a mluvil s Cam.

„Amelie musí odpočívat, tak zruš vše, co plánuješ.“ Najednou se rozesmál, musela něco říct.

„Jsem její kamarád, záleží mi na ni, tak se o nás dva nestarej. Žádnéj chlap tu nepřijde, dokud jsem tu já!“ Zavrčel. „Víš, co? Seru na tebe, čau!“ zabručel, potom mi vrátil mobil

Přitiskla jsem si ho k uchu. „Parchant jeden, až ho uvidím, dostane za uši! Máme problém, marode. Tvůj speciální kámoš velmi žárlí.“

„Nepovídej, z uší mu jde pára...“ zamumlala jsem.

„...zavolám ti později.“ Zrušila jsem hovor a mobil položila vedle.

„Hm, přestaň se tak na mě koukat.“ Zašeptala jsem, klečel na gauči a jeho oči měli zvláštní tmavý odstín. „Takže rande, jo?“ Posměšně se zasmál.

„Moc dlouho nečekáš, jak vidím.“ Přidal. „To není tvoje věc, Harry.“

„Všechno okolo tebe je má věc, lásko.“ Zamračil se. „To se pleteš, neříkej mi lásko, to tys to chtěl takhle, pamatuješ?“ Šeptala jsem. „Tak se s tím smiř, protože já to chci, chci být konečně šťastná.“