Ale stejně mě miluješ, že? - 23.

Ale stejně mě miluješ, že?

23.kapitola

„Tak se s tím smiř, protože já to chci, chci být konečně šťastná.“

„Myslíš, že on tě udělá šťastnou?“ Uchechtnul se. „Nikdo tě nezná tak jako já. Vždycky budu ten, koho budeš milovat.“

„Panebože, jsi tak namyšlený.“ Ušklíbla jsem se. „Říkám jen pravdu.“ Pokrčil rameny a postavil se. „Jo, vlastně jo. Nemýlíš se. Takže mám být do tebe pořád zamilovaná a přitom se tě nemohu ani dotknout? Tak to chceš, co? Víš, co? Už mě to nebaví! Budu si dělat, co chci! Protože jsem volná a ty se mi do toho nemáš, co srát! Klidně si vyjdu s celým fotbalovým týmem a ty mi v tom nemůžeš bránit!“ „Amelie!“

„Co? Něco ti vadí? Běž si stěžovat jinam!“ Natáhla jsem se pro mobil, vytočila číslo a volala.

„Copak, stalker se zbláznil?“ Cam reagovala. „Já se z něho zblázním. Zavolej Oliverovi, rande bude!“ Přitom jsem koukala Harrymu do očí. „Fakt? JO! Hned to udělám, zlato. Nebudeš litovat!“ Uměla jsem si představit, že se usmívá. „To doufám.“ Zavěsila jsem a ušklíbla se na Harryho.

„Spokojený? Doufám, že ano. Teď uhni, máš tlusté sklo.“ Zapnula jsem televizi a dívala se na obrazovku, ignorovala jeho silně zabíjející pohled.

Takže se rovnou postavil přede mne a sklonil se. Jeho dlaně zaujmuli pozici kolem mých boků a zblízka se podíval do mých očí. „Opravdu to uděláš?“ Zamumlal tiše.

Těžko jsem mohla přemýšlet, nebo vůbec mluvit v jeho blízkosti. „Ano.“ Vyhrknula jsem.

„I když mě miluješ?“ Další otázka. Pomalu si olíznul spodní ret. „Políbíš mě, když ti odpovím?“ zpracovala jsem otázku, pyšná, že jsem to vyslovila.

Jeden koutek úst se mu zvednul, v očích mu zajiskřilo. „Zkoušíš mě?“ Tiše se zasmál. Pokrčila jsem rameny. Našpulil rty, několik sekund na mě hleděl, najednou sklonil pohled na mé rty a znovu si je oblíznul.

Zvítězila jsem.

Nepatrně naklonil hlavu, když mě políbil. Nečekaně jsem vydechla, nemohla jsem se vzpamatovat z faktu, že to opravdu udělal, ruce mi vyletěli, objali jeho krk a já naklonila hlavu. Ústa jsem pootevřela a ucítila jeho hbitý jazyk, jak se setkal s mým.

Zavzdychala jsem nad jeho vášnivým polibkem.

Chvíli mi trvalo uvědomit si, že se odtáhnul, otevřela jsem pomalu oči a setkala se s jeho pohledem do mých očí. „Tak co?“ Čekal odpověď.

„Myslel si, že změníš můj názor?“ zeptala jsem. „Myslel si, že když mi dáš něco, po čem toužím, poslechnu tě, ale mýlil ses. Děkuji za polibek, ale na rande se těším.“ Odpověděla jsem.

Odfrknul si a postavil se. „Děláš chybu.“ Pronesl, když odcházel z místnosti.

No, to byla poslední konverzace mezi námi dvěma. Brzy přišel táta z práce a věnoval se mi. Bylo krásné zabít volný čas a trávit ho s tátou. K tomu Harry odjel domů pro své oblečení.

„Hele, tati. Pověz mi něco.“ Usmála jsem se na něj, hlavu jsem si opřela o jeho rameno. „Byl si to ty, kdo požádal Harryho o pomoc kvůli mě?“ „Cože?“ Rozesmál se. „Myslíš, že bych něco takového vymyslel?“ „Nemyslím si to. Řekl mi to Hazza.“

„Měli bychom ho naučit, že se nemá lhát. Prosil mě, aby ti mohl dělal chůvu při tvém handicapu.“ Vysvětlil. „No, a já si řekl, že to není špatný nápad. Pomoc potřebuješ, i když ten kluk je do tebe blázen, takže doufám, že se při mé nepřítomnosti nic neděje.“ Zvednul na mě jedno obočí.

„Kdepak, táto. Drží si ode mě odstup.“ Mávla jsem rukou.

O pár hodin později jsem se došmatlala do kuchyně a opřela se o furta dveří.

„Uff, to bylo jako bych uběhla maraton.“ Utřela jsem si z čela pot, Harry se otočil na židli a zamračil se. „Proč si nezavolala?“ Zpražil mě naštvaným pohledem. „Umím chodit, pche.“ Odfrkla jsem.

Uříceně jsem si sedla na nejbližší židli a oddychla si. Vzala jsem si Harryho džus a napila se.

„Osvěžující.“ Olízla jsem si rty. „Je mi to trapný, ale potřebuji svoji ošetřovatelku v nesnázích.“ Podívala jsem se na něj, pobaveně nadzvednul obočí. „Najednou jsem ti dobrý?“

„Jo, jsi. Kdybych to dokázala sama, neřeknu ani slovo.“ „O co jde?“ zeptal se.

„Potřebuji se okoupat.“ Odpověděla jsem. Oči mu najednou ztmavli. „Ano, potřebuješ.“ Jeho oči jezdili po mé postavě, až jsem se začervenala. „Prostě nevím, co s tou nohou. Jinak to zvládnu.“

„Rád ti pomůžu.“ Ujistil mě.

„Tak pojď.“ Bez keců mě chytil do náruče a kráčel semnou po schodech do koupelny.

Potom mě postavil a odběhnul si. Po chvíli se vrátil a nesl nějaké mé oblečení a něco navíc.

„Co to je?“ ukázala jsem na věc. Odložil mé oblečení a rozbalil tu věc. „To je igelit, napadlo mě, že ho obalím kolem sádry a zabezpečím, aby se voda nedostala dovnitř.“ Vysvětlil lehce. Odložil igelit a chytil mě za boky. „To je chytré.“ Přiznala jsem. „Jo, ale nejdřív tě musím vysvléknout.“ Usmál se. „Jistě, že musíš.“ Protočila jsem očima.

Držela jsem se umyvadla a pračky, když z mého pasu sunul tepláky. Protáhnul je sádrou, zvedla jsem jednu nohu a on protáhnul nohavici. Posadila jsem se a on dokončil práci. Pak se sklonil a začal mi nohu obvazovat igelitem.

Zasnila jsem se nad představou, že bych mu ruce vložila do vlasů a nasměřovala ho, ne k mé noze, ale tam, kde nejvíc potřebuji.

„Už to je.“ Přerušil tok mých myšlenek. Usmál se na svou odvednou práci a já musela uznat, že igelit drží. „Bezva, teď už to zvládnu.“ Řekla jsem.

„To budeš skákat do sprchy?“ Ušklíbnul se. „Doplazím se, haha.“ Vyplázla jsem na něj jazyk.

„Děláš z toho velké drama, prostě tě svléknu, nejsi pro mě žádným tajemství.“

„Ale vždycky jsme byli nazí oba, cítím se pak moc odhalená.“ Namítla jsem, přistoupil ke mě a chytil cíp mého trika. Lehce mi ho přetáhnul přes hlavu. „To se mám svléknout?“ Uchechtnul se.

Pokrčila jsem rameny. „Můžeš se okoupat semnou.“ Napadlo mě. „To nejde.“ Namítnul.

„Proč? Nahého jsem tě viděla, nejsi pro mě žádným tajemnstvím.“ Zopakovala jsem jeho slova.

„A jak říkáš, potřebuji pomoc. Namokřil by sis oblečení a stejně bych ho musel sundat. Takhle vyřešíme obě věci najednou.“ Dořekla jsem, rozepnul sponu mé podprsenky a sundal mi ji z ramen.

Zůstala jsem jenom v kalhotkách, cítila jsem, jak zasunul prsty za její okraje. „Co na to říkáš?“

„Zní to velmi lákavě.“ Zachraptěl.

Uvnitř jsem zajásala, on o tom vážně přemýšlel!