Ale stejně mě miluješ, že? - 24.

Ale stejně mě miluješ, že?

24.kapitola

„Tak, co uděláš?“ zeptala jsem se.

„Půjdeš semnou do sprchy nebo utečeš jako zbabělec?“

Oči se mu rozšířili, když jsem ho nazvala zbabělcem.

V koutku mysli mi uvízla vzpomínka, že za hodinu mě čeká rande s jiným mužem a teď mi hrozí, že skončím ve sprše s mužem, po kterém toužím z celého srdce.

Věděla jsem, že bych to neměla dělat. Tlačila jsem Harryho k zamyšlení.

„Proč to děláš?“ zeptal se. „Co?“ vyhrknula jsem. „Sabotuješ všechno v našem přátelském vztahu.“ „To bude tím, že žádný přátelský vztah nemáme. Můžeš se o to snažit, ale oba víme, že je to ztráta času.“ Pokrčila jsem rameny. „A když si myslíš, že jsme takový kamarádi, tak proč se bojíš společné sprchy? Copak se bojíš, že by se tam něco stalo?“ Ukázala jsem na sprchový kout.

„Tohle je stupidní.“ Zavrčel, zachytil mě za kalhoty a jednoduše mi je svléknul. Stála jsem před ním nahá, tak odhalená. „Harry!“ vykřikla jsem.

Podebral mé nohy, zvednul v náruči a donesl do sprchového koutu. Postavil mě a chvíli mu trvalo než ode mě odtrhnul oči.

„Teď už to zvládneš.“ Zamumlala a zavřel dvířka sprchy.

„Jsi zbabělec!“ Houkla jsem, sebrala jsem sprchovou hlavici a zapnula vodu.

„Jsem úplný opak, Amelie!“ zakřičel.

Ignorovala jsem ho a raději se soustředila na sprchování.

„Jsem hotová!“ řekla jsem, jakmile jsem vypnula vodu. „No, vidíš, ani si mě u toho nepotřebovala.“ Mohlo mě napadnout, že se ušklíbnul než přehodil ručník přes stěnu sprchy.

Zabalila jsem se a otevřela sprchu. „Invalida tě potřebuješ.“ Natáhla jsem ruce k němu. Přešel ke mě, chytil mě kolem pasu a rukou chytil po stehnem. Lehce mě přesunul na suchou podložiku.

„Proč ses chtěla koupat tak brzy?“ zeptal se, když jsem byla úspěšně obléknuta.

Zkousla jsem si ret. „No, něco mám.“ Pokrčila jsemrameny. „Děláš si srandu, že ti tu přijde tvůj amant?“ vyhouknul. „To je moje věc.“řekla jsem chabě. „Tvůj táta to dovolí?“ ušklíbnul se.

„Mluvila jsem s ním a nevadí u to.“

S radostí jsem řekla, nemůže proti mě nic použít. „Asi bych mu měl vysvětlit, o co mu půjde.“ „Asi by ses neměl starat, kamaráde.“ Řekla jsem, jakmile se dotknul kliky u dveří.

„Pamatuješ? Jsme kamarádi! Tak toho nech, prosím.“ Vzdychla jsem, byla jsem už unavená z našich hádek.

Otočil se a vrátil se ke mě. „Vím, že to děláš, abys mě naštvala. Nechceš ho, jen víš, že budu šílet.“ Řekl mi do očí.

Měl pravdu. „Jo, líbí se mi představa, že žárlíš už jen z představy, že se ním budu mluvit. Já bych taky žárlila, ale ty se pořád držíš mě, neopouštíš mě, miluješ mě...ale stejně děláme tohle.

Ty víš, že kdyby řekl slovo, byla bych tvoje.“

„Amelie, chci jít na to pomalu, chci začít znovu. Je to moc?“ zeptal se, dlaněmi zajel do mých vlasů a stal tak blízko mne. Nebyla jsem schopna myslet, jediné na, co jsem se byla schopna soustředit, byly jeho plné rty. „Am.“ „Ehm?“ Reagovala jsem. „To chci moc?“ zopakoval otázku, zadívala jsem se do jeho krásných očí a prostě jej políbila.

Tiskla jsem se k jeho rtům, uspokojila mou zoufalou potřebuju dotýkat se jeho úst a ucítila, jak zpevnil jeho sevřetí. Převzal vedení a bral si má ústa, vyplňoval je svým jazykem a zavzdychla, když jsem mu odpovídala stejnou mírou jako on.

Jednou dlaní držel můj zátylek a druhá ležela na mém pozadí, tisknul ho a z hrdla mu vycházel zvuk podobný vrčení.

Když jsem byla schopna pobrat dech, musela jsem se odtáhnout. Poté mě objal a hlavu si schoval v mých rozpuštěných vlasech. „Tohle nebylo přátelské, příteli!“ zamumlala jsem.

Uslyšela jsem, jak zabublal smíchy. Zvednul hlavu a chvíli na mě hleděl.

Kdo ví, jak to mohlo pokračovat, naneštěstí jsem uslyšela, jak mě vlá můj táta.

„Jo?“ zavřískala jsem zpět. Harry mě držel za boky a pořád na mě hleděl. „Máš tu návštěvu, řekni Harrymu, ať ti pomůže dolů!“

Slyšeli jsme to oba dost jasně.

„Jasně!“ odpověděla jsem.

Harryho stisk zpevnil, když mu došlo, kdo ta návštěva může být.

„To je rychlost.“ Ušklíbnul se. „Neměl bych tu zavázet, máš důležitou schůzku.“ Dodal, ucítila jsem, jak mě pustil a jeho teplo mě opustilo. „Harry.“ Zamumlala jsem.

Zvednul ke mě pohled, semknul rty do drsné linky. „Opravdu za ním půjdeš? Uděláš to?“ zašeptal.

Bezmocně jsem pokrčila rameny. Netušila jsem, co říct.

Bojovala jsem sama se sebou, bylo lákavé odkývnout a poznat Olivera.

Věděla jsem, že Harry zešílí a myslela jsem, že to bude uspokojující pocit, ale já se spletla. Hleděla jsem na něj a v jeho očích se odráželo tolik bolesti, v tu chvíli to nebylo vůbec příjemné a já vím, že ten pohled je způsoben mnou.

Jenže pokud chce Harry zůstat na přátelské linii, nemám se pohnout dále?

Vždyť o tohle mi celou dobu jde, ale je to těžší, když mám Harryho vedle sebe.

„Pokud chci jít dále, měla bych.“ Odpověděla jsem.

Oči se mu rozšířili, nečekal takovou odpověď a na tváři se mu usadil falešný úsměv.

„Máš pravdu, kámoško. Taky bych měl jít dále.“ Ruce si vsunul do kapes a ušklíbnul se.

„Věřím, že najdu někoho, kdo mi poskytne dostatek lásky.“ „Co to říkáš?“ Zalapala jsem po dechu.

Cítila jsem, jak mě bolestivě zasáhnul. Asi mi došlo, jak se cítil. „Užij si rande, já udělám to samé.“

S těmito slovy odešel, zanechal mě stát v koupelně a já se snažila bezpečně odskákat za ním, ale byl rychlejší, jaké překvapení.

Zastavila jsem se udýchaně u schodiště, rychle je scházel a proletěl jako hurikán kolem Camille a krásného blonďáka. „Co to bylo?“ Cam se ušklíbla. „Moje naštvaná ošetřovatelka v nesnázích mi vyhlásila pomstu, zřejmě.“