Ale stejně mě miluješ, že? - 4.

Ale stejně mě miluješ, že?

4.kapitola

Nasedli jsme do tour busu a já sebou plácl na svou postel. Utřel jsem si spocené čelo a zadíval se na své kamarády. Autogramiáda trvala celou hodinu a půl. Celkem rychle to uteklo, musel jsem říct. Ten shon, podepsat se, usmát se, vyfotit se a tak dookola.

Před námi byli tři dny bez koncertů, měli jsme volno.

„Kam pojedeš?“ Niall se vedle mě natáhnul, jako vždy se usmíval a pohrával si s míčkem. „Asi domů nebo do LA.“ Pokrčil jsem rameny. Moc jsem o tom nepřemýšlel, kde pojedu. Mohl jsem dělat, co jsem chtěl. „A co ty?“ Opáčil jsem. V LA jsem trávil hodně času, mám ta bezva kamarády a ty boží kluby. „Pojedu za našimi, chybí mi rodina.“ Odpověděl. „Nemáš hlad?“ Změnil téma. „Já hroznéj, pro něco skočím.“ Zamumlal a už se hnal k ledničce.

„Hele, něco jsem slyšel...“ zahuhlal, po pěti minutách se vrátil za mnou a v náruči měl všelijaké dobroty. „Co?“ Musel jsem se ušklíbnout.

Věděl jsem, že jsem se sebou musel něco dělat. Moje skleslá nálada působí pomalu na všechny a připadá mi, že se začínají bát, co mi mohou říct a co ne. Štvalo mě to. Byl jsem naštvaný, zarmoucený a ublížený v jednom.

„Prý ti Amelia napsala.“ Zadíval se na mě zvědavě a do pusy si strčil chips. „Slyšel si dobře.“ Odpověděl jsem a vzal mu pár chipsů z balíčku. Zvednul jedno obočí. „A?“ Dožadoval se informací. „Vysvětlila v něm, proč to udělala. A že mě pořád miluje.“ „Odepsal si?“ „Jo.“ Přikývnul jsem. „A?“ „Co a? Čekáš, že ti popíšu, co jsem tam psal? To jsou osobní věci a ty nejsi můj deníček.“ Vypláznul jsem na něj jazyk. „Ale rozhodně jsem hezčí.“ Pohodil hlavou a prsty si přejel vlasy. V tom měl pravdu.

„Nečekám, že se mi budeš zpovídat, ale někomu to musíš říct. Co cítíš, co si myslíš, protože už je to pár měsíců, co jsi takhle přešlý a smutný, Harry. Všichni tě máme rádi a nebaví nás koukat se, jak se trápíš.“ Řekl Niall a já jen mrkal očima. Tak vážně nemluvil dlouho. „Dobře.“

„Myslí to vážně, Harry. Záleží nám na to a chceme ti pomoct.“ Řekl Zayn. Najednou se kluci přesunuli na mou postel a sedli si. „Očividně k Amelii stále něco cítíš.“ Přidal se Liam. Prsty jsem si zajel do vlasů. „Děkuji, kluci, jenže já nevím, co mám dělat. Pořád mě to trápí a nedokážu se toho zbavit. Pořád na ni myslím...“ zamumlal jsem. „Čekáš až odepíše?“ Lou se objevil po mé levici a zadíval se na mě. „Nemůžu se dočkat, až přijde její dopis. Připadám si jako dítě nadšené Vánoci. Pořád se zlobím, kvůli toho, co udělala, ale ji chci stisknout v náruči a znovu cítit její teplo.“

„Už si přemýšlel, co budeš dělat ve volnu?“ zeptal se Liam. Zavrtěl jsem hlavou.

„Bydlí stále tam, kde naposledy?“ opáčil. „Jo, bydlí.“ Přikývnul jsem.

„Co takhle ji překvapit?“ Usmál se na mě Niall a do pusy si vrazil slaninové křupky.

„Myslíte na to, co já?“ zamumlal jsem. Proč mě to nenapadlo dříve?

Za hodinu jsem byl osprchovaný a připravený spát. Lehnul jsem si do postele a vzal si svůj mobil. Na netu jsem najel na twitter s tím, že bych mohl přidat nový status. Místo toho jsem najel na její profil a zjišťoval, co je nové..

Věděl jsem, že tam často nechodí, ale uviděl jsem fotky, které museli být nové.

Kliknul jsem na první.

Camille mě fotila při psaní...takový byl titulek, kde byla Amelie, skloněná nad čistým bílým papírem, vlasy ji padali do obličeje, jako by čekala, co přítelkyně udělá a otočila se k ní. Na tváři se ji vyloudil úsměv a já uviděl její krásnou tvář. Její zelené oči zářili a na papíře jsem uviděl nadpis Dear Harry. Fotka musela být určitě nová, protože ji fotila, když mi psala dopis.

„Spi už!“ Uslyšel jsem výkřik a pak ucítil padající polštář na mou hlavu. „Nečekuj twitter tvý bejvalý a spi, to můžeš zítra.“ Zahučel Zayn. Jak to, do pekla, věděl?

„Fajn.“ Zabručel jsem a odešel ze sítě. Vypnul jsem mobil a pokusil se usnout.

Nakonec se podařilo.

AMELIA

Po obvyklém ranním běhu, jsem si dala sprchu a pak si čistila zuby. Myslela jsem přitom, až odešlu dopis a zda Harry odepíše. Přece jen, zodpověděla jsem jeho otázky a není důvod odepisovat.

Oblékla jsem se, připravila si věci a odešla do školy. Cestou jsem šla kolem pošty a hodila do ní dopis. Vydala jsem se na přednášky a doufala, že na něj na chvíli přestanu myslet.

HARRY

„Kdy přijde pošťák, mami?“ Houknul jsem na mámu, jedl jsem conflejky s mlékem a hlídal poštu. „Co nevidět tu bude, uklidni se.“ Usmála se na mě. „Čekáš snad něco?“ Se zájmem na mě pohlédla. „Jo.“ Zamumlal jsem. „A co? Něco od Amelie?“ „Kdo ti to řekl?“ „Tví přátelé jsou pěkné drbny.“ Pokrčila rameny. „Sakra.“ Utrousil jsem. „Pozor na slovník, zlatíčko.“ Ukázala na mě prstem. „Před pár dny mi přišel dopis od Amelie, mami. Odepsal jsem ji a čekám, jestli odepíše.“ „Myslela jsem, že jste spolu skončili.“

„To já taky, jenže teď vím všechno. Proč to udělala, jaký měla důvod a já ji potřebuji.“ Zamumlal jsem a sklonil hlavu.

Ačkoliv mi ublížila, cítím, že klidu nabydu jenom s ní. Potřebuji ji jako vzduch.

Potřebuji ji, abych mohl žít.

„Okradla tě, Harry. Dej si pozor, abys neudělal chybu.“ „Myslíš, že je špatné znovu být s ní?“ „Jen nechci, abys toho pak litoval.“ Řekla máma. „Jenže já ji miluji. Tak, co mám dělat? Bez ní to nejsem já. Musím ji mít.“ „I když tě zradila?“ „Proč to pořád říkáš?“ Zabručel jsem. „Odpustíš ji?“ zeptala se. „Já nevím. Netuším. Ale jedno vím jistě, nebudu šťastný, dokud nebude po mém boku.“ Ukončil jsem debatu a letěl ke dveřím, když jsem uslyšel zvonek.

„Dobrý den, dopis pro vás.“ Usmál se na mě pošťák.

Poštu mi doručují osobně, nikdy nevíte, kdo vám může vybrat schránku. „Díky.“ Podepsal jsem formulář, rozloučil se a zavřel za ním dveře. „Tak co?“ Vykřikla máma. „Napsala!“ Houknul jsem a letěl jsem do pokoje. Musel jsem si ho přečíst.

Otevřel jsem ho a začal pečlivě číst.